Anarchistický komunismus měl přitom různé předchůdce. Vedle obhajoby ekonomické vzájemnosti u Williama Godwina a jiných autorů tu bylo ještě prakticky zapomenuté dílo radikálního vizionáře z padesátých let 19. století, Josepha Déjacqua. Jeho představu inspiroval Fouriér a jednalo se o utopický projekt, který kladl ovšem důraz na lidskou svobodu. Nad ní nemělo stát v dané společnosti nějaké demokratické rozhodování většiny, ale výlučně jen možnosti osvobozených lidí uskutečnit své záměry. „Rovnost neznamená uniformitu,“ jak napsal Déjacque – a lidé v jeho společnosti sice měli mít stejné podmínky k rozvoji své svobody, neměli ale být tlačeni k znesvobodňující stejnosti. Déjacqueův anarchokomunismus byl „křikem vzpoury otroků“ a vizí, která měla motivovat k boji proti buržoazní společnosti všemi dostupnými prostředky. Jeho dílo se nicméně k pozdějším anarchistickým komunistům dostalo až se značným zpožděním, ostatně stejně jako dílo Godwina.
Inspirační zdroje anarchistických komunistů tak byly spíše v ruské občině, v některých aspektech díla Karla Marxe, ale především v anarchistické kritice politických institucí. Pro autora první ucelené formulace anarchokomunistického ideálu z roku 1880, Carla Cafiera, byl komunismus ekonomickým domyšlením anarchistického důrazu na rovnost, která je nutným doplněním svobody, jež by se bez rovnosti zvrhla ve svobodu některých – privilegovaných – na úkor ostatních. Z ekonomického hlediska pak zaútočil na princip spravedlivého odměňování: – Jak chcete zajistit skutečnou spravedlnost? Podle hodnoty práce? A jakpak ji změříte? Co všechno vzít při stanovování spravedlivé odměny v potaz? Průmyslová společnost je tak komplikovaná, že nelze z celkového díla mnoha lidí přesně určit podíl jednoho každého jednotlivce a vyplatit mu jeho spravedlivý podíl.
Namísto toho Cafiero zvolil tradiční princip „od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“. Protože by ale mohl znít autoritářsky a jako vykořisťování schopných až na hranici jejich možností, dal Cafiero přednost svobodářštěji formulované maximě: „Od každého a každému podle toho, jak chce.“ Distribuce tedy měla být zbavena charakteru odměňování a založena výlučně na potřebách a tužbách. To mělo být doplněno principem anarchismu, který měl představovat záruku proti jakékoli autoritě ve společnosti. Jedno přitom nemohlo existovat bez druhého, komunismus bez anarchismu by se zvrhl v tyranii, zatímco anarchismus bez komunismu nebyl možný: „Člověk nemůže být anarchistou, aniž by byl komunistou. I ten nejmenší náznak omezení sebou nese sémě autoritářství. Když se objeví, rychle zplodí zákon, soudce, četníka.“
Klasickou podobu začal v osmdesátých letech dávat anarchistickému komunismu ruský vědec a revolucionář Petr Kropotkin. Ten opřel svou představu o velmi ambiciózní filozofii přírody a lidských dějin a rovněž o specifickou morální teorii. Vycházel z interpretace darwinismu, který podle něj neměl být chybně vykládán jako filozofie vzájemného boje. Jestliže v evoluci docházelo k mezidruhovým konfliktům, na druhé straně se v ní projevovala solidarita uvnitř druhů – a nejlépe obstály právě ty druhy, které byly schopné vysokých stupňů kooperace. To samé podle Kropotkina platilo pro lidské společnosti – do nich ovšem vstoupil princip moci, vycházející z individuálního sobectví. Úkolem anarchokomunistické revoluce bylo tento princip vytlačit a nahradit kooperací a solidaritou.
Právě z evoluce také vycházela podle Kropotkina morálka – nejednalo se o nějaké boží vnuknutí, ale o soubor citů a postojů, které vycházely z návyků kooperace a které se v evoluci ukázaly jako funkční. Morálně se nemáme chovat proto, že by nám to přikazoval nějaký bůh a že by nám za to hrozila sankce, ale prostě proto, že to cítíme jako správné a naplňující, že je nám proti mysli chovat se nemorálně, že se nám oškliví chování, jež je v rozporu s naším vrozeným morálním cítěním.
Anarchokomunistická společnost tedy měla morální předpoklady v přirozeném lidském pocitu vzájemnosti a sama představovala logický produkt vývoje. Ten podle Kropotkina směřoval k družnosti a spolupráci v jednotlivých obcích a k jejich autonomii. Kropotkinovi nestačil socialismus, který by ponechal odměňování za práci – vždyť v takové společnosti by lidé dál byli motivováni ziskem, dál by pracovali za plat, a ne proto, že pracovat chtějí. Takový systém odmítal jako „kolektivistické námezdnictví“. Vrcholný projev lidské vzájemnosti a solidarity pro něj představoval až komunismus, tedy vzájemnost a distribuce podle potřeb. Bylo ale třeba jej zároveň korigovat principem svobody, protože jinak by degeneroval v jakousi „bratrskou“ tyranii. Svoboda, již Kropotkin vymezil především jako absenci donucení, představovala podmínku, aby nový komunismus odpovídal lidství a nebyl umělou a vnucovanou konstrukcí. Tato svoboda byla neslučitelná s nadvládou člověka nad člověkem, a tedy ani s jakoukoli podobou státu.
Proto také Kropotkin na sklonku svého života jasně odmítl ruský bolševismus. Jestliže byl ochoten dělat ústupky a slevovat ze svého nekompromisního přesvědčení, státní tyranie bolševiků byla za jakoukoli hranicí přijatelnosti. „Rusko nás poučilo, jak komunismus nemá být zaváděn,“ napsal v jednom ze svých pohříchu převážně nevyslyšených varovných dopisech na Západ.
V ruské revoluci se anarchokomunismus ovšem uplatnil, byť podmíněně, neboť se stal inspirací pro hnutí ukrajinských venkovských partyzánů, pojmenovaných po veliteli Nestoru Machnovi jako machnovština. Toto hnutí ovšem nemohlo anarchokomunistické představy změnit ze snů v realitu: jednak bylo pod tlakem válečných podmínek nuceno ke kompromisům (Machno mj. uznal platnost peněz a vyzval železničáře, ať dál vybírají jízdné), jednak odmítalo vnucovat obyvatelům území, které hnutí kontrolovalo, své představy, a namísto toho je podněcovalo k samosprávným aktivitám, a konečně bylo po několika letech bojů s bílými i rudými potlačeno bolševiky. Machno a jeho druh Pjotr Aršinov pokládali za viníka neúspěchu slabost a nejednotnost anarchistického hnutí a navrhli, aby se celé sjednotilo na organizační platformě s jasným anarchokomunistickým programem, s pevnými organizačními strukturami a s důrazem na třídní boj. To ovšem většina anarchistů i anarchokomunistů odmítla jako neodpovídající duchu anarchismu, rušící jeho pluralitu a svobodomyslného ducha a odvádějící jednostranným zdůrazněním třídního boje pozornost od všelidských a individualistických akcentů anarchismu.
V revolučním Španělsku byl anarchokomunismus populární pod názvem communismo libertario zejména ve venkovských oblastech. Jeho místní formulaci přinesl Isaac Puente, který zdůraznil povinnost člověka připojit se ke společnému výrobnímu úsilí – ovšem s tím, že to je jediná povinnost, kterou smí společnost po člověku vyžadovat a v jeho věcech mu musí ponechat plnou autonomii doplněnou o možnost podílet se na správě společných záležitostí, a to účastí v lokální a výrobní samosprávě.
Po druhé světové válce byl anarchokomunismus stále inspirativní i pro další proudy, hlásil se k němu například sociální ekolog Murray Bookchin. Nová vlna anarchokomunistických aktivit, jejíž asi nejvýznamnější představitelkou je britská organizace Anarchist Federation, se objevila v osmdesátých letech a kriticky navázala na dosavadní anarchokomunistickou tradici. Jestliže anarchokomunistická vize společnosti je velmi inspirativní, bylo třeba doplnit ji přinejmenším ve dvou aspektech, která plynou z poučení nejpozději poválečných sociálních hnutí. Prvním z nich je to, že útlak na základě genderu, rasy, sexuální orientace nebo třeba věku je právě tak důležitý jako ekonomický útlak, kterému nelze dávat přednost a zaměřovat se převážně na něj. Druhé poučení představuje odmítnutí Kropotkinova scientismu, představy, že anarchistický komunismus je logickým produktem vývoje – sám vývoj totiž není hrou nějakých anonymních historických sil, ať už přírodních nebo ekonomických, ale velmi významnou měrou také výsledkem našeho jednání. Záleží tedy nejen na nějakých přírodních či společenských „zákonech“, ale stejně důležité je, jak se organizujeme, jakým způsobem žijeme, jaké vztahy navazujeme a jakou kulturu šíříme. Což ovšem neznamená rezignaci na revoluční perspektivu, právě naopak, revoluční svržení kapitalismu je cílem antiautoritářské a antikapitalistické aktivity v dnešní společnosti a prostředkem k budoucí společnosti bez politického, ekonomického i kulturního donucení a nátlaku.
* * *
Anarchistický komunismus je ideálním cílem většiny anarchistů – i mnozí anarchističtí socialisté nastiňují své představy jen jako předstupeň pro dobu, než bude lidstvo schopné přejít k bezodměnové distribuci čistě na základě potřeb a tužeb. Jiní ale poukazují na to, že takový cíl je příliš idealistický a snaha jej uskutečnit by mohla vést ke společenské katastrofě a k naprostému fiasku: zbavíme-li jedince opory existující v majetku, může to znamenat, že jej zbavíme i jeho svobody a vydáme ho zcela napospas kolektivitě. Kropotkinovo ukotvení anarchokomunistické vize v představě o vývoji přírody, lidské přirozenosti a morálce, nivelizující anarchokomunistická organizace u Machna a Aršinova, pracovní povinnost u Puenteho stejně jako nesmlouvavost až fanatismus, který se projevoval u některých anarchokomunistů a zdál se být logickým důsledkem dalekosáhlosti jejich vize – to vše dává vyrůst obavám některých anarchistů, že snahy o úplné uskutečnění komunismu by se střetly s druhým významným cílem anarchokomunistů – s lidskou svobodou. Pro řadu anarchistů (ze starších Errico Malatesta, z mladších např. Colin Ward) je tak anarchokomunistická vize spíše ideálním typem, utopií, která neslouží jako návod k použití, ale jako role inspirace pro aktivity, jejichž podoba a výsledky budou nutně anarchokomunistickému ideálu odpovídat jenom zčásti.