Ruský revoluční liberál Alexander Gercen, který byl blízkým přítelem Michaila Bakunina, vyprávěl příběh o Bakuninovi, který, když cestoval z Paříže do Prahy, narazil na vzbouřené německé rolníky, "dělající vřavu kolem hradu, nevědouce co dělat. Bakunin vystoupil ze svého povozu, a aniž by ztrácel čas zjišťováním, oč běží, zformoval rolníky do řad a instruoval je tak obratně, že ve chvíli, kdy se vracel na své sedadlo v povozu, hrad už hořel ze všech čtyř stran." (1)

Bakunin byl velikánem revolučního hnutí v Evropě od roku 1848 až do své smrti v roce 1876. Se svými 193 cm a 109 kg byl literárním velikánem stejně jako démonem, kterého se buržoasie děsila. Ačkoli je často označován za otce anarchistického hnutí, jsou dnes jeho myšlenky, týkající se revoluční organizace, poměrně málo chápány. Namísto toho je nejvíce připomínána jeho role v První Internacionále, kde čelil autoritářským tendencím marxistů.

Existuje několik důvodů, proč není Bakunin znám svými pozitivními myšlenkami. Léta, která Marx strávil v Britské knihovně precizací Kapitálu, prožil Bakunin v řadě věznic, připoután řetězem ke zdi, ztráceje své zuby kvůli kurdějím. To není zrovna nejlepší prostředí pro výzkum nebo psaní! A v každém případě, jak sám přiznal roku 1870: "Nejsem ani vědec, ani filozof, a ani profesionální spisovatel. Napsal jsem toho za svůj život velmi málo, a dělal jsem to pouze v sebeobraně." (2) Skutečně napsal tisíce dopisů, ale relativně málo článků či brožur.

Také nikdy netvrdil, že jeho názory a jeho reálný život jsou v souladu. Dokonce v roce 1871, když bojoval s Marxem o budoucnost První Internacionály, napsal: "Pokud se týče učenosti, Marx byl [roku 1844], a stále je, nesrovnatelně pokročilejší než já. Nevěděl jsem v té době nic o politické ekonomii, nezbavil jsem se dokonce ani svých metafyzických názorů… Nazýval mě sentimentálním idealistou a měl pravdu…" (3)

Mnoho marxistů se rozhodlo chápat Marxe jako jakéhosi proroka, jehož práce obsahují dokonalé materialistické "zjevení", které může být použito jako odpověď na všechny dnešní otázky. Toto může být chybný přístup, nicméně pravda je, že Marxovo životní dílo je soudržnější než Bakuninovo. Názory ve spisech mladého Bakunina jsou dosti odlišné od těch, které zastával ke konci svého života.

Bakuninova raná léta

Bakunin se vyvíjel podobně jako mnoho jiných revolucionářů majících buržoazní původ. Podobně jako Marx a Engels se zapojil do hnutí levých hegelovců. Roku 1844 byl členem Marxovy Demokratické federace v Paříži, kde se také setkal s Proudhonem, který jej značně ovlivnil. Když roku 1848 vypukla buržoasní revoluce, byl členem dělnické národní gardy v Paříži. Po potlačení povstání odjel v dubnu do Německa, kde právě revoluce začínala, doufaje, že toto vzedmutí také povzbudí revoluční nálady v Polsku.

Bakuninova politická ideologie té doby je dosti chaotická, často je popisována jako "panslavistická". Anarchisté měli sklony pokládat ji za „irelevantní“, zatímco marxisté se zpravidla soustředili na napadání Bakunina pro jeho protiněmecké zaměření.

Jeho spisy a činnost z této doby se značně podobá tomu, co bývá v Irsku označováno jako „levicové republikánství“. Myšlenku, že "národní boj" může být hybnou silou ke zrušení buržoasní vlády, lze najít i v mnoha marxistických spisech, včetně prací Connollyho a Trockého. Protiněmecké tirády Bakunina našly později svůj ohlas i u marxistických jihoamerických revolucionářů, kteří někdy označují své nepřátele za "modrooké blonďáky ze severu".

Roku 1848 se Bakunin zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze a vydal "Výzvu ke Slovanům". Tato výzva měla mnoho společného s pozdějšími levicově republikánskými prohlášeními, vyzýval například k revoluční slovanské jednotě proti německé, turecké a maďarské okupaci, "zatímco podáváme své ruce německému lidu, demokratickému Německu". Snažil se udělat ze socialismu nevyhnutelnou součást národně osvobozeneckého boje a napsal: "Každý musí uznat, že svoboda je pouhou lží v situaci, kdy velká většina populace je omezena na bídnou existenci a je odsouzena sloužit jako opora mocných a bohatých." Výzva končí slovy: "Sociální otázka se tak jeví jako první a hlavní otázka úplného obratu společnosti." (4)

Léta ve vězení

Bakunin se přesunul do Drážďan, kde se setkal a spřátelil se skladatelem Richardem Wagnerem. Tam jej v květnu 1849 zastihla další ústavní krize, která byla popudem k dalšímu povstání. Bakunin se zapojil do vzpoury spolu s Wagnerem a stal se revolučním důstojníkem. Marx shrnuje události v dopisu pro New York Daily Tribune (2. října 1852) o "Revoluci a kontrarevoluci v Německu": "V Drážďanech trvaly boje v ulicích čtyři dny. Drážďanští obchodníci organizovaní v "obecních gardách" nejen odmítli bojovat, ale mnoho z nich podporovalo vojáky proti povstalcům. Takřka všichni vzbouřenci byli dělníci z továren. V ruském uprchlíkovi Michailu Bakuninovi našli schopného vůdce s chladnou hlavou."

Bakunin byl po potlačení vzpoury uvězněn. V té době jej štěstí opustilo. Rusové požadovali jeho vydání, car zabavil všechen jeho majetek a už roku 1844 zbavil Bakunina jeho veškerých práv. Bakunin strávil 13 měsíců v cele smrti v Drážďanech. Jedné noci byl vzbuzen - domníval se, že bude popraven, ale namísto toho byl předán Rakušanům. Ti jej uvěznili na devět měsíců v Praze, aby jej pak převezli do olomoucké pevnosti, kde byl dva měsíce přikován řetězem ke zdi. Odsoudili jej k oběšení za velezradu. Přesto byl ale předán Rusům, kteří jej uvěznili v Petropavlovské pevnosti. Zde přišel o zuby kvůli kurdějím a málem přišel i o duševní zdraví.

Než byl roku 1857 vyhoštěn na Sibiř, strávil skoro deset let v různých věznicích. Ze Sibiře, poté co se trochu zotavil, prchá roku 1861 přes Japonsko do USA a pak do Londýna.

Ve vězení zůstal panslavistou - tehdy rozhodně ještě nebyl anarchistou. Car, podobně jako pozdější generace ruských vládců, měl zálibu v získávání „zpovědí“ od svých obětí. Bakunin toho využil pro nastínění svého programu, který obsahoval myšlenku, že Rusko potřebuje "silnou diktátorskou vládu" ke zvýšení životní úrovně a vzdělání. Ačkoli někteří zdůraznili, že to, co bylo řečeno ve "zpovědi", by mělo být bráno se silnou rezervou, ještě roku 1862 se Bakunin "domníval, že skrze cara by byl schopen skutečně pracovat s lidem, a že lid bude schopen vnutit svou vůli carovi skrze národní shromáždění." (5)

Ovšem spolu s tím se nepochybně rozvíjel v libertinském směru. V roce 1862 Gercenův časopis Kolokol (Zvon) vydal jeho otevřený dopis s názvem "Mým ruským, polským a ostatním slovanským bratrům". V části věnované univerzitním studentům čteme: "Jděte k lidu. To je vaše pole, váš život, vaše věda. Učte se od lidu, jak nejlépe sloužit jeho věci! Pamatujte, přátelé, že vzdělaná mládež nesmí být ani učitel, paternalistický dobrodinec či diktátorský vůdce lidu, ale pouze porodní bába sebe-osvobození, inspirující lid k růstu jeho moci pomocí společného jednání a koordinace společného úsilí." (6) V dané době, v důsledku nedostatečného vzdělání pracující třídy, docházelo nevyhnutelně k tomu, že velké množství revolučních autorů pocházelo z řad buržoazie. Proto Bakunin je zastáncem „vztahu mezi revolučním intelektuálem a lidem“, který by anarchisté měli zastávat dodnes.

Léta hledání

Ke konečnému odmítnutí panslavismu došel Bakunin po polském povstání roku 1863, když poznal, že se polští nacionalisté více zajímají o ukrajinskou půdu než o podporu ukrajinských Slovanů a že se více obávají rolnického povstání než cara. Při svém návratu navštívil v Londýně Marxe. Marx jej vyzval k zapojení do První Internacionály a napsal Engelsovi (4. listopadu 1864): "Celkem vzato je jedním z mála lidí, kteří dle mého názoru za posledních 16 let nešli zpět, ale vyvíjeli se kupředu." (7)

Bakunin ale tehdy ještě nerozpoznal hodnotu První Internacionály (která tehdy byla v zárodečné podobě - kombinací britských odborů a francouzských stoupenců Proudhona a Blanquiho). Odešel do Itálie, kde pracoval na mezinárodním projektu revoluční organizace. Podle Daniela Guérina "hrstka členů tohoto bratrstva byli… bývalí žáci republikána Guissepe Mazziniho, od něhož převzali svůj smysl pro tajné společnosti a svou obeznámenost s nimi."(8) Brian Morris do tohoto seznamu zahrnuje také polské a ruské emigranty.(9)

Bakunin bývá často kritizován moderními revolucionáři pro svou obhajobu tajných společností v tomto období. Tyto kritiky jsou ale psány z pohledu lidí žijících v relativním bezpečí západní Evropy dvacátého století nebo USA, kde jsou masové odbory faktem a revolucionáři jsou relativně svobodní v pořádání mítinků a vydávání novin. V Bakuninově době byly podobné aktivity skoro vždy ilegální a aktivistům hrozilo odsouzení k mnoha letům vězení, pokud ne rovnou k smrti. Marx a Engels vydali "Komunistický manifest" v rámci jedné takové tajné společnosti, Ligy spravedlivých, navzdory faktu, že byli v relativním bezpečí liberální Anglie.

Skupina kolem Bakunina pracovala po léta v podobné tajné společnosti, protože v tomto období nebyly v Polsku a v Rusku žádné legální revoluční organizace. V Itálii a Francii byly také rozšířené tajné společnosti, často založené na principu svobodného zednářství. Sotva nás tedy překvapí, že došli k názoru, že "sdružení s revolučním cílem musí na sebe nezbytně vzít podobu tajné společnosti" (10).

Bakunin a jeho spolupracovníci načrtli několik souhrnů pravidel pro taková uskupení, první pod názvem „Revoluční společnost / Bratrstvo roku 1865“. Arthur Lehning, editor Bakuninova archivu, zdůrazňuje, že tyto programy a stanovy odráží spíše vyvíjející se Bakuninovy myšlenky, než "činnost organizace" (11). Byly zamýšleny spíše jako program pro "ideální" organizaci, než popis nějaké vytvořené tajné společnosti.

První z těchto dokumentů, i když se nachází „na cestě k libertinské organizaci“, je pevně zakořeněn v Bakuninově „předanarchistické“ fázi. Spojuje myšlenku libertinské organizace s protikladným cílem ustanovení parlamentu: "Pro vládu nad společnými záležitostmi bude z nutnosti vytvořena vláda a provinční shromáždění neboli parlamenty." (12)

Omezuje také otázku revoluce na organizační problém - lidé jsou všude připraveni povstat a jediné, co je potřeba, je relativně malý počet revolucionářů, kteří by toto povstání koordinovali. Tuto myšlenku sdílel i marxismus dvacátého století.

To, že tento program nemůže sloužit jako nějaký konečný návod neznamená, že je pro dnešní dobu irelevantní. Typ nové společnosti, který Bakunin obhajoval, byl v Evropě šedesátých let 19. století radikálním pokrokem. Výtah z tohoto programu ukazuje, jak nahlížel na post-revoluční společnost:

Program Bratrstva (1865)

"…příchod svobody je neslučitelný s existencí států…

…svobodná lidská společnost nakonec může vzejít, už neorganizovaná… shora dolů… ale spíše začínající od svobodného jedince a svobodného sdružení a autonomní komuny, zdola nahoru…

…ženy, odlišné od mužů, ale nikoli jim podřízené, inteligentní, stejně těžce pracující a stejně svobodné jako on, by mu měly být prohlášeny za rovné ve všech politických a společenských právech… náboženský a občanský sňatek by byl nahrazen volným sňatkem, a vydržování, vzdělávání a výchova všech dětí by byla záležitostí každého, břemenem společnosti… děti nepatří ani společnosti ani svým rodičům, ale spíše své budoucí svobodě…

…revoluce může být provedena pouze lidem…

…revoluce ovšem nemůže uspět, nerozšíří-li se do celosvětového vzplanutí… na počátku obsáhne celou Evropu a pak celý svět…

…sociální revoluce… neodloží svůj meč dokud nezničí každý stát… v celém civilizovaném světě…" (13)

Anarchistická léta

Bakunin se následně pokusil vnést revoluční program do Ligy míru a svobody. Ta byla založena na konferenci v Ženevě v srpnu 1867, navštívené šesti tisíci lidmi. Když Bakunin na konferenci povstal, aby promluvil, "od úst k ústům letěl křik: 'Bakunin!' Garibaldi, který byl v křesle, povstal, udělal pár kroků a objal jej. Toto slavnostní setkání dvou starých a osvědčených bojovníků revoluce udělalo úžasný dojem... Každý povstal a zněl dlouhý a nadšený potlesk." (14)

Někteří lidé datují Bakuninovu obhajobu anarchismu od této chvíle, přinejmenším proto, že v části svého projevu odsoudil nacionalismus - což znamenalo rozchod s jeho předchozím panslavismem. Jiní ji datují od následujícího kongresu v Bernu v roce 1868. V každém případě od tohoto období a dále se Bakunin ocitá ve středu vytváření masových revolučních organizací, včetně První Internacionály.

Od této doby začal Bakunin obhajovat metody organizace v souladu s anarchismem. Jeho poslední velké dílo, napsané roku 1873, nastiňuje následující revoluční program pro revoluční mládež v Rusku:

"…musí jít k lidu, protože právě dnes - a to je pravda všude, ale zejména v Rusku - mimo lid, mimo mnoha-milionové pracující masy není ani život, ani žádná věc, ani budoucnost." (15)

"Hlavní nedostatek, který dodnes paralyzuje a znemožňuje všeobecné lidové povstání v Rusku je sebe-izolace komun, izolace a separace lokálních rolnických světů. Za každou cenu musíme rozbít tuto izolaci a přinést živé zdroje revolučního myšlení, vůle a činu do těchto separovaných světů. Musíme spojit ty nejlepší rolníky ze všech vesnic, okresů a, pokud to bude možné, regionů, pokrokové jedince, přirozené revolucionáře ruského rolnického světa, a tam, kde to je možné, vytvořit stejně živé svazky mezi továrními dělníky a rolnictvem.

…Musíme přesvědčit tyto pokrokové jedince - a skrze ně, pokud ne všechen lid, tak přinejmenším jeho co největší část, nejenergičtější segment - že lid jako celek… sdílí společné neštěstí a proto i společnou věc. Musíme je přesvědčit, že v lidu žije nezdolná síla, které nic a nikdo nemůže odolat, a že pokud lid ještě neosvobodila, je to proto, že je mocná pouze tehdy, když je soustředěná a jedná současně, všude, společně a ve shodě, a to se dosud nestalo. Abychom tuto sílu soustředili, vesnice, okresy a regiony musí být propojeny a organizovány podle společného plánu a s jediným cílem- všeobecné osvobození lidu. Abychom v našem lidu vytvořili pocit a uvědomění skutečné jednoty, musí být vytvořeny lidové noviny… které by okamžitě rozšířily informace do všech koutů Ruska, do každého regionu, okresu a vesnice, o každém rolnickém nebo továrním povstání, které propuklo v té či oné lokalitě, a také o významných revolučních hnutích vytvořených proletariátem západní Evropy.

…ruský lid uzná naší vzdělanou mládež za svou vlastní pouze pokud se s ní setká ve svých vlastních životech, ve svých vlastních neštěstích, ve své vlastní věci, ve své zoufalé vzpouře. Mládež od nynějška musí být přítomna ne jako svědek, ale jako aktivní účastník, v prvních řadách všech lidových vření a povstání, velkých i malých…

Jednajíce v souladu s pečlivě koncipovaným a pevným plánem, a podřizujíce všechny své aktivity nejstriktnější disciplíně, aby vytvořili svornost, bez níž není žádné vítězství…" (16)

Tato citace vyvrací nejčastější dezinterpretaci Bakuninova modelu organizace. Potvrzuje ale jinou běžnou kritiku Bakunina, že neomezoval svůj revoluční subjekt na průmyslovou dělnickou třídu, ale právě tak, ne-li více, hleděl k řemeslníkům a rolníkům. Ovšem tato kritika může mít smysl pouze v dnešní v moderní Evropě nebo v Severní Americe - v sedmdesátých letech devatenáctého století by jakákoli revoluce, která by mobilizovala pouze městské dělníky, byla odsouzena k porážce. V té době tvořili městští dělníci pouhou menšinu společnosti.

Například v obhajobě podobné strategie pro revolucionáře v Itálii Bakunin odhaduje, že "…Itálie má velký proletariát… Sestává se z dvou nebo tří milionů městských továrních dělníků a malých řemeslníků, a asi dvaceti milionů bezzemků." (17) Bakunin, na rozdíl od Marxe, chápal, že rolníci by mohli být aktivně získáváni na stranu revoluce a že, vzhledem k jejich množství, bez nich by nemohla být uskutečněna žádná libertinská revoluce.

Bakunin ale nikdy, ač se to často tvrdí, nepodceňoval průmyslové dělníky. Ve skutečnosti ještě před Marxem kladl důraz na to, že "kooperativní sdružení už dokázala, že dělníci jsou dostatečně schopní spravovat průmyslové podniky, že to může být děláno dělníky volenými z jejich středu a dostávajícími stejnou mzdu." (18) Byl ovšem kritický k určité vrstvě britské, německé a švýcarské pracující třídy, o níž se domníval, že se stala dělnickou aristokracií, která může být nepřátelská zájmům proletariátu jako celku.

Jaká anarchistická organizace?

Bakuninův názor na to, jak by se měli revolucionáři organizovat, je často kritizován, protože zdánlivě obhajuje tajnou diktaturu nad lidem. Dokumenty o revoluční organizaci, který vydal roku 1867 (viz výše) a v roce 1868 vskutku obsahují podivný rozpor, zachycený v následující citaci:

"Toto sdružení vychází z toho, že revoluce nejsou nikdy dělány jedinci, dokonce ani tajnými společnostmi. Jsou, takříkajíc, samorostlé, vytvořené logikou věcí, směrem událostí a činů… Vše, co může dobře organizovaná tajná společnost dělat, je, zaprvé, být porodní asistentkou revoluce tím, že bude rozšiřovat mezi masy myšlenky, které odpovídají instinktům mas, a organizováním ne revoluční armády - protože armádou musí být po celou dobu lid - ale svého druhu revolučního generálního štábu tvořeného oddanými, energickými a inteligentními jedinci, kteří jsou především skutečnými přáteli lidu a ne jen troufalými chvastouny, se schopností jednat jako prostředníci mezi revoluční myšlenkou a lidovými instinkty.

Počet takových jedinců tedy nemusí být velký. Stovka pevně a vážně spojených revolucionářů postačí pro celou Evropu. Dvě nebo tři stovky revolucionářů budou dostatečné k organizování revoluce v největších zemích." (19)

Tento rozpor je zdůrazněn v několika posledních řádcích, kde se zdá, že Bakunin tvrdí, že na jednu stranu ve větších zemích bude třeba dvou nebo tří stovek revolucionářů, ale že pouze stovka (tedy menší číslo) je třeba pro celou Evropu (největší oblast).

Tento rozpor se objevuje v Bakuninových spisech znovu a znovu, například roku 1870 napsal:

"A tak jediným cílem tajné společnosti musí být ne vytvoření umělé moci mimo lid, ale vyburcování, sjednocení a organizování spontánní moci lidu; ten je proto jedinou možnou, jedinou skutečnou revoluční armádou… tajná organizace by byla pouze štábem této armády, organizátorem lidové moci, ne své vlastní… Revoluční myšlenka je revoluční, živá, skutečná a pravdivá pouze proto, že vyjadřuje lidové instinkty, které jsou výsledkem dějin. Usilovat podsunout lidu vaše vlastní myšlenky - cizí jeho instinktům - znamená toužit po tom, podřídit je novému státu… Organizace musí přijmout se vší upřímností myšlenku, že je pouze sluhou a pomocníkem, ale nikdy velitelem lidu, nikdy a pod žádnou záminkou jeho vedoucím, dokonce ani pod záminkou jeho blaha.

Organizace čelí obrovskému úkolu: nejen připravit úspěch lidové revoluce propagandou a sjednocením lidových sil, nejen úplně zničit silou revoluce celý stávající ekonomický, společenský a politický řád, ale navíc… znemožnit po vítězství lidu zavedení jakékoli státní moci nad lidem – dokonce i té nejrevolučnější, dokonce i té vaší moci – protože každá moc, ať už se nazývá jakkoli, by nevyhnutelně podrobila lid starému otroctví v nové podobě…

Jsme rozhodnými nepřáteli každé oficiální moci, dokonce i kdyby byla ultra-revoluční. Jsme nepřátelé všech veřejně uznávaných diktatur; jsme sociálně-revoluční anarchisté. Zeptáš se: Pokud jsme anarchisté, jakým právem chceme a jakým způsobem můžeme ovlivňovat lid? Odmítáme-li veškerou moc, jakou mocí nebo spíše jakou silou řídit lidovou revoluci? Neviditelnou silou – nikým nepoznanou, nikým nevynucovanou, skrze níž bude kolektivní diktatura naší organizace všemocná, většina z toho zůstane neviditelná a nepoznaná, většina z toho zůstane bez jakékoli oficiální legality a hodnoty.

Představ si… tajnou organizaci, jejíž členové jsou rozptýleni v malých skupinách po celém území říše, ale jsou přesto pevně semknuti: inspirováni společnou myšlenkou… organizaci, která jedná všude podle společného plánu. Tyto malé skupiny nemají žádnou oficiálně uznávanou moc, ale jsou silné svou myšlenkou, která vyjadřuje samu podstatu lidových instinktů, tužeb a požadavků… Konečně jsou svázány svou solidaritou, která svazuje všechny jinak takřka neznámé skupiny v jeden organický celek… tyto skupiny budou schopny vést lidové hnutí bez toho, aby pro sebe vyhledávaly privilegia, pocty nebo moc, navzdory všem ambiciózním osobám, které jsou rozděleny a bojují mezi sebou, a bojovat za co největší možnou realizaci sociálně-ekonomických ideálů a za zorganizování co nejplnější svobody lidu. To je to, co nazývám kolektivní diktaturou tajné organizace.

Tato diktatura je prosta všech soukromých zájmů, ješitnosti a ambicí, protože je anonymní, neviditelná a nedává výhody, pocty, ani oficiální uznání moci členům skupiny ani samotným skupinám. Neohrožuje svobodu lidu, protože nemá žádný oficiální charakter…" (20)

Na jedné straně Bakunin uznává, že "budoucnost společenské organizace by měla být prováděna zdola nahoru,"(21) na druhou stranu říká, že možnost vytvoření takové společnosti nenastane prostřednictvím spontánní revoluce, ale vyžaduje mezinárodní organizaci revolucionářů, kteří by byli "centralizování myšlenkou a stejností programu". (22)

Jak jsme již poznali, Bakunin měl značnou zkušenost s povstáními. Byl také ovšem, jako Marx, žákem Hegela a proto se domníval, že dvě zdánlivě rozporné věci vzájemně působí k vytvoření nové situace nebo myšlenky, která je prohloubením obou. V tomto stádiu Bakunin ve svých spisech obhajoval způsob překročení rozporu mezi cílem libertinské společnosti a organizační metodou potřebnou ke svržení autoritářské společnosti. Jiní či pozdější revolucionáři, kteří čelili tomuto rozporu, měli sklon buď hájit silnou centralizovanou stranu, která by usilovala o státní moc, nebo jít mimo tyto dvě protikladné myšlenky a hledat nová řešení, která učiní zadost realitě.

Bakuninovy názory na revoluční organizaci mohou být prezentovány jako svatební koláč s oddělenými, ale neformálně spojenými řadami revolucionářů. Na vrcholku bylo "100 revolucionářů", generální štáb, jehož role by spočívala ve vytvoření a udržování neformálních vztahů mezi jednotlivými zeměmi. Tato stovka mohla jednak usoudit, kdy uzrál čas pro revoluční povstání, jednak zvážit prostředky, jak koordinovat toto povstání. Toto měli činit tajně (kvůli nebezpečí uvěznění) a prostřednictvím vzájemných neformálních kontaktů.

Pod tímto vrcholkem byla druhá, větší a otevřenější organizace. Tou byla Aliance a její rolí bylo především vnášet revoluční myšlenky do masových organizací proletariátu, zejména budováním regionálních sekcí Internacionály.

Po roce 1868 dospěl Bakunin k tomu, že pokládal za základ tohoto "koláče" Internacionálu. Základem bylo vytvoření orgánů pro boj pracující třídy, které by podporovaly přímou akci a odmítaly politickou (tedy volební) aktivitu. Aliance měla v Internacionále prosazovat tuto politiku. Bylo to nezbytné, protože, jak napsal Bakunin, masa dělníků - negramotných a pracujících dlouhé hodiny - by nemohla být získána pro socialismus pouhými abstraktními myšlenkami. Bakunin napsal:

"To znamená, že abychom se dotkli srdce a získali důvěru, souhlas, soudržnost a spolupráci negramotných zástupů proletariátu - a velká většina proletariátu naneštěstí stále spadá do této kategorie - je nezbytné začít mluvit k těmto dělníkům ne o všeobecném utrpení mezinárodního proletariátu jako celku, ale o jejich jednotlivých, každodenních, vesměs soukromých neštěstích. Je nezbytné mluvit s nimi o jejich vlastních odvětvích a o podmínkách jejich práce v jejich specifické lokalitě kde žijí; o těžkých podmínkách a dlouhých hodinách jejich každodenní práce, o malé mzdě, o podlosti jejich zaměstnavatele, o vysokých životních nákladech, a o tom, jak je pro ně nemožné řádně podporovat a vychovávat rodinu." (23)

Toto byla práce, kterou Bakunin pokládal za nezbytnou pro přípravu revoluce. Ale nechápal to tak, že vyšší řady budou nařizovat těm nižším, oproti tomu naopak uznával, že "lidová revoluce… sestaví svou revoluční organizaci zdola nahoru a z periferie do centra v souladu s principem svobody." (24)

"Pokud se týče organizace komuny, bude to federace stojících barikád a Revoluční komunální rada bude fungovat na základě jednoho nebo dvou delegátů z každé barikády, jednoho za ulici nebo čtvrť, tito delegáti budou vybaveni závaznými mandáty, budou zodpovědní a vždy odvolatelní." (25)

Bude vydána výzva všem provinciím, komunám a sdružením, vyzývající je k následování příkladu hlavního města, pro začátek k reorganizování podle revolučních plánů a později k tomu, aby se delegace zástupců vydaly na dohodnuté místo shromáždění (všechny tyto delegace by byly vybaveny závaznými mandáty, byly by zodpovědné a odvolatelné), aby zde založily federaci povstaleckých sdružení, komun a provincií podle stejného principu a zorganizovaly revoluční síly schopné porazit reakci. Ne oficiální revoluční komisaři s nějakou hodností, ale spíše revoluční propagandisté by měli být vysláni do všech provincií a komun a zejména mezi rolníky, kteří nemohou být revolucionizováni principy ani dekrety žádné diktatury, ale pouze samotným aktem revoluce, jinými slovy následky, které se v každé komuně projeví po skončení zákonné a oficiální existence státu." (26)

Toto není jen historická otázka. Je pravda, že v západních zemích jsou revolucionáři obecně vzato svobodní v prodeji novin a pořádání mítinků, což v Bakuninově době nebylo. Tento liberalismus ze strany státu je z velké části výsledkem faktu, že většina revolučních organizací není chápána jako vážné riziko. Tam, kde jsou ti či oni revolucionáři chápáni jako hrozba, od Černých panterů přes irské hnutí za občanská práva až po Itálii sedmdesátých let, jsou rukavičky odloženy a je proti nim užito celé spektrum státního útlaku včetně infiltrace a provokace. Dnes je tak chápána relativně nepatrná hrozba černých bloků na globalizačních demonstracích, a tak jsou proti nim prostředky státního útlaku ještě rozšířeny a obsahují nyní i smrtící střelbu. Bakuninovy práce nám poskytují dobrou startovní pozici pro to, abychom se podívali na zjevný rozpor mezi touhou vytvořit libertinskou společnost a potřebou svrhnout mocný a autoritářský stát.

Z originálu, který vyšel v šestém čísle teoretického časopisu irských Workers Solidarity Movement Red And Black Revolution, přeložil Ondřej Slačálek

Poznámky

1. Citováno v To the Finland Station, Edmund Wilson, Fontana 1960, str. 271.

2. Bakunin v Who am I, str. 126, No Gods, No Masters Vol 1, převzato z La Commune de Paris et la notion de l'Etat 1870, Oeuveres IV, str. 249 a dále.

3. Citováno v Brian Morris, Bakunin: The Philosophy of Freedom, 1993, str. 14.

4. Appeal to the Slavs (1848), citováno v Bakunin on Anarchism, Sam Dolgoff, Black Rose Books, 1972, str. 63-68.

5. Brian Morris, Bakunin: The Philosophy of Freedom, 1993, str. 26.

6. Sam Dolgoff (editor), Bakunin on Anarchy, New York, 1973, str. 388.

7. Citováno v Brian Morris, Bakunin: The Philosophy of Freedom, 1993, str. 29.

8. Daniel Guerin v No Gods No Master Vol 1, str. 132.

9. Brian Morris, Bakunin: The Philosophy of Freedom, 1993, str. 30.

10. Bakunin v The Program of the Brotherhood (1865), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 138.

11. No Gods No Master Vol 1, str. 132.

12. Bakunin v The Program of the Brotherhood (1865), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 142.

13. Bakunin v The Program of the Brotherhood (1865), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 133 - 137.

14. Zpráva ruského pozorovatele, citováno v Brian Morris, Bakunin: The Philosophy of Freedom, 1993, str. 34.

15. Bakunin, Statism and anarchism, Appendix A (1873), editor Marshal Shatz, Cambridge University Press, 1990, str. 212.

16. Bakunin, Statism and anarchism, Appendix A (1873), editor Marshal Shatz, Cambridge University Press, 1990, str. 215.

17. Bakunin, Statism and anarchism (1873), editor Marshal Shatz, Cambridge University Press, 1990, str. 6.

18. The capitalist system, http://struggle.ws/anarchists/bakunin/writings/capitalist_system.html

19. Bakunin v Program and Object of the Secret Revolutionary Organisation of the International Brotherhood (1868) otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 156.

20. Bakunin Něčajevovi o roli tajných revolučních společností, 2. června 1870, http://struggle.ws/anarchists/bakunin/writings/nechayev_secret_disagree.html

21. The Paris Commune and the Idea of the State (1871), http://flag.blackened.net/daver/anarchism/bakunin/paris.html.

22. Bakunin v The Program of the Brotherhood (1865), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 139.

23. Founding of the Workers International, http://flag.blackened.net/daver/anarchism/bakunin/bakunin3.html.

24. Bakunin v Program and Object of the Secret Revolutionary Organisation of the International Brotherhood (1868) otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 155.

25. Bakunin v Program and Object of the Secret Revolutionary Organisation of the International Brotherhood (1868), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 155.

26. Bakunin v Program and Object of the Secret Revolutionary Organisation of the International Brotherhood (1868), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 156.