6. ZÁŘÍ 1901, USA

„Zabitím prezidenta McKinleye jsem splnil svou povinnost. Nevěřím, že by jeden člověk měl mít tolik moci, a jiní žádnou.“

Leon Czołgosz

Dole…

V posledních desetiletích 19. století docházelo ve Spojených státech amerických k mnoha stávkám v reakci na zavádění vysokých cel a daní; farmáři byli nuceni kupovat stroje za přemrštěné ceny a naopak prodávat za pouhou výrobní cenu a méně, čímž byli chytáni do sítí hypoték a vysokých úroků. V reakci na stále větší roli trustů, které v posledním desetiletí 19. století získaly jak hospodářskou, tak i politickou moc a do roku 1903 vlastnily 80% veškerého národního majetku USA a v reakci na jatka, v něž se měnil běžný život lidí, docházelo k řadě projevů odporu pracující třídy.

V letech 1874-1875 probíhal jeden z prvních velkých dělnických bojů po občanské válce, jímž byla „dlouhá stávka“ horníků antracitových dolů v Pensylvánii, která skončila popravou deseti dělnických předáků a odsouzením dalších 17 lidí na dlouhá léta do vězení. Poté v roce 1877 následovala první celostátní stávka v dějinách USA, během níž bylo zavražděno 50 železničářů.

V roce 1886 vyvrcholily v Chicagu na Haymarketu boje za osmihodinový pracovní den, jejichž dohrou byla o rok později poprava čtyř anarchistů. Osmihodinový pracovní den byl privilegiem pouze ve státních továrnách a povoláních jako tiskaři a v některých odvětvích uhelného průmyslu. Drtivá většina průmyslových dělníků, nemluvě o zemědělcích, stále dřela minimálně deset hodin denně šest dní v týdnu. Desetihodinový pracovní den byl v mnoha průmyslových odvětvích vybojován do roku 1860, ale v některých bylo ještě před první světovou válkou pravidlem dvanáct hodin dřiny denně – a to navzdory trusty opěvovaným vidinám „hospodářského rozkvětu“. V období mezi válkou za nezávislost a první světovou válkou neexistovala téměř žádná ustanovení o ochraně životů a zdraví dělníků při práci v průmyslu, zemědělství a dopravě.

V roce 1892 následovala stávka ocelářských dělníků v pensylvánském Homesteadu, která opět přerostla v malou válku. Předseda ocelářské společnosti Carnegie Steel Company, Henry Clay Frick, navrhl zkrácení platů o 20% a začal vyhánět bezmocné ženy a děti z už tak ubohých bytů. Ty, jimž se to nelíbilo, nechal svými pinkretonskými řezníky sprovodit ze světa. Málem na to doplatil. Tři dny po stávce a poté, co celou akci naplánoval společně s Emmou Goldman a mladým anarchistickým malířem, se Fricka pokusil přímo v jeho kanceláři zastřelit Alexandr Berkman. Frick ale přežil a Berkman si odseděl 14 let ve vězení.

V letech 1894 a 1897 následovaly další stávky, v nichž opět přišlo o život několik desítek lidí.

…a nahoře

Mezitím na druhé straně bitevního pole ve víru hluboké hospodářské krize probíhaly roku 1896 volby prezidenta. Lidová strana spolu s Demokratickou stranou navrhly jako společného kandidáta Williama Jenningse Bryana, který vedl kampaň za všeobecné omezení monopolů. Než jeho Lidová strana před rokem 1900 zanikla, jeden William byl poražen druhým - Williamem McKinleyem. McKinley byl považován za prvního „moderního“ prezidenta. S jeho jménem se spojuje několik prvenství: Byl např. prvním prezidentem, který jel v automobilu, a prvním, který měl v kanceláři telefon. Od doby Lincolna byl po 28 letech prvním, který byl do prezidentského křesla zvolen dvakrát za sebou. V roce 1896 mu jeho přítel, clevelendský senátor Mark Alonzo Hanna, zajistil kandidátství a McKinley byl zvolen hlavou státu. Hanna ve skutečnosti sehrál v jeho politické kariéře významnou roli, McKinley byl zobrazován jako loutka v jeho rukách a rozhodoval pod jeho silným tlakem a vlivem. Ačkoli sám McKinley to přirozeně popíral. Tvrdil, že trusty (které Hanna reprezentoval) jsou „nebezpečným spiknutím proti veřejnému dobru“. Ve skutečnosti by ale právě bez podpory McKinleyho a Hanny nemohlo v té době dojít k tak silnému rozmachu trustů, jako byl např. obří ropný koncern Standard Oil Company.

Hlavními rysy McKinleyho politiky byla podpora ochranných tarifů (vysokých cel na dovozní zboží) a měna postavená na zlatě, proti požadavkům Lidové strany (v čele s již zmíněným kandidátem Bryanem) na uvolněnou nabídku peněz. McKinleyho vítězství ve volbách znamenalo zároveň vítězství monopolistického kapitálu a rozšiřování vlivu Spojených států. Toto se nejlépe projevilo jednak v jeho 100-denním vedení španělsko-americké války a v anexi Havajských ostrovů (oboje 1898) a neméně významně v upevňování tzv. panamerikanismu. Válka proti Španělsku vedená pod záminkou „osvobození a nezávislosti Kuby“ právě přivedla Kubu společně s Filipínami, Portorikem a Guamu do spárů severoamerických dravců. 

Panamerikanismus

Panamerikanismus se napříč západní polokoulí táhl jako smůla už od konce 18. století. Jeho počátky můžeme hledat v protišpanělských hnutích Latinské Ameriky, která byla hlasatelem vzájemné pomoci mezi národy Amerického kontinentu. Prvním větším pokusem o vytvoření této spolupráce byl kongres v Panamě roku 1826, kam byly přizvány i Spojené státy. Další konference se konaly v letech 1844, 1856, 1864 a 1880, které většinou ale vyhasly bez úspěchu a iniciativa v panamerickém hnutí přešla do rukou Spojených států. Ty roku 1889 Velké Británii (která zde navzdory známé Monroeově doktríně z roku 1823, varující evropské mocnosti před zasahováním do amerických záležitostí, měla značný vliv) a národům Latinské Ameriky zasadili ránu založením Panamerické unie (zpočátku zvané „Obchodní kancelář amerických republik“), dílem ministra zahraničí Jamese G. Blaina. Tím se panamerikanismus stal organizovaným hnutím s převládající kontrolou USA.

Panamerická výstava

Myšlenka mezinárodních výstav má své  počátky v Anglii u knížete Alberta, z jehož iniciativy byla roku 1851 zorganizována v Londýně Velká výstava (Grand Exposition). Roku 1893 byla velmi úspěšná výstava zaranžována v Chicagu a o dva roky později atlantská Atlanta Cotton Exposition. Roku 1901 se stalo hostitelem okolí Delaware Park v Buffalu. Tato výstava stála organizátory 4 miliony dolarů. Bylo zde 23 pavilonů, obsahujících exponáty z Latinské Ameriky, Kanady a jednotlivých států USA. Mimo jiné zde byla např. i replika malých Benátek, ulička Káhiry či indiánská, filipínská a černošská vesnička. V indiánské vesnici „žilo“ 500-700 Indiánů, kteří se nechali najmout jako výstavní skříň. Předváděli pow-wow festivaly a sehráli inscenované bitvy s „americkými kavaleristy“, přičemž samozřejmě Indiáni vždycky prohráli. Možná nejparadoxnější na tom je, že mezi nimi byl i poslední nezávislý náčelník Apačů Chiricahua, Geronimo, který americké vládě odporoval do posledních sil až do roku 1886, kdy se definitivně vzdal.

Mezi bezpočtem honosných budov se nacházela Elektrická věž, která se v centru výstavy tyčila jako žhnoucí obelisk oslepující záplavou světla všechny objekty kolem. Těsně před otevřením výstavy byla postavena vodní elektrárna The Adams Power Plant využívající sílu blízkých Niagarských vodopádů, z níž byla odebírána - díky střídavému proudu, který objevil Nikola Tesla - elektrická energie potřebná pro výstavu. Vynález vyvolával značný optimismus, říkalo se, že elektřina vynese Ameriku z temnoty minulosti do světlé, lepší budoucnosti.

Avšak největší událostí výstavy se měla stát - a také se jí, byť z jiných než očekávaných důvodů, stala - návštěva Buffala prezidentem Williamem McKinleyem  4. - 6. září 1901. Poté, co 5. září pronesl pár slov upozorňujících na blahobyt panující ve Spojených státech a vypuštění 7000 holubů nesoucích zprávu o prezidentově návštěvě, přišel zlatý hřeb večera. Pyrotechnik Henry Pain připravil velkolepý ohňostroj. Skutečnost jistě předčila naše představy – povětřím se nesoucí prezidentův portrét a pod ním zářivý nápis: „Vítej McKinley, vůdče našeho národa a našeho impéria!“.

Ještě před příjezdem McKinley navíc prohlásil, že připraví občanům překvapení, na které do smrti nezapomenou. Ve velkém Chrámu hudby uspořádá prezidentské podávání ruky. Dodnes je rituál „shakehands“ (potřásání rukou) jednou z povinností amerického prezidenta vůči voličům.

Panamerickou výstavou prošlo přes 11 milionů lidí. Zůstala po ní mramorová budova na okraji Delaware Parku, v jejíž větší části se dnes rozkládá historické muzeum města Buffalo - Nottingham Court Museum (dodejme, že na přelomu 19. a 20. století bylo Buffalo čtvrtým největším městem USA s dynamickým průmyslovým rozvojem). I přes jisté obavy McKinley tvrdil, že v celé Americe se nenajde nespokojenec, který by našel důvod ho sprovodit ze světa. Přesto druhá věc, která po Panamerické výstavě zůstala, je revolver Iver Johnson ráže 32, který dnes leží v onom muzeu. Kulkám, vypáleným z tohoto revolveru, padl za oběť právě McKinley.

Mord

Tento revolver zakoupil 4. září Leon Franz Czołgosz. Když se 6. září konalo prezidentovo setkání s veřejností v sále pro 12 tisíc lidí, Czołgosz byl mezi nimi. Prodral se do bezprostřední blízkosti prezidenta, na jehož bezpečnost dohlíželi tři detektivové – Milburn, Cortelyou, Geary – a řadový vojín O´Brian. Při takovýchto příležitostech je povinností přistupovat k prezidentovi s ničím nezakrytýma rukama. Dusné počasí však zapříčinilo nutnost čas od času si stírat pot kapesníkem, a proto výjimečně prezidentova ochranka od pravidla ustoupila. V jedné chvíli se před McKinleyem objevil muž  se zavázanou rukou, a hned za ním další muž s pravou rukou zabalenou v kapesníku. McKinley předpokládajíce, že je zraněná, hned na pozdrav začal podávat levou ruku a v té chvíli byl na oplátku pozdraven kulkou do žaludku. Prostřelený kapesník spadl ze zpocené ruky na zem a z již odkrytého revolveru padl druhý výstřel. Chtěl následovat třetí, ale to už byl Czołgosz povalen na zem a ve zlomku několika vteřin se kolem něj začali rozléhat výzvy k lynčování. Avšak možná díky McKinleyho rozkazu, ať není zraněn, byl co nejdříve odvezen pryč. Zároveň se ještě McKinley stihl dotázat, zda je postřelen a na odpověď: „Obávám, se, pane, že ano“ klesl do rychle přisunutého křesla. Bezprostředně na to byl převezen do provizorní nemocnice, jež byla také součástí výstavy, ale o její funkci vypovídal spíše název než vybavení.

Naštěstí pro McKinleyho se zde nacházelo několik proslulých lékařů a chirurg Dr. Mynter, který provedl ohledání těla. Bylo nezbytné provést okamžitou operaci, a odpovědným za rozhodnutí o metodách postupu se stal světově proslulýDr. Matthew Mann – světově proslulý ovšem jako gynekolog. Výstavní nemocnice byla jednou z budov, která, narozdíl od honosné Elektrické věže, trpěla nedostatkem světla. Jeden z lékařů chtěl pomoci využitím slunečního světla, a tak postával s malým zrcadlem u okna a snažil se odrazky paprsků nasměrovat na prezidentovu ránu. První kulka nezpůsobila vážné potíže a byla bez problému vyňata z těla. Druhá kulka lokalizována nebyla, a usoudilo se, že by bylo příliš nebezpečné se za těchto podmínek doslova šťárat ve vnitřnostech postřeleného. Kulka nicméně prošla břichem, poškodila slinivku břišní a ledvinu.

Během následujících dnů byly vyhlídky na prezidentovo zdraví možná až přehnaně optimistické. 12. září byla v ráně odhalena postupující gangréna (slinivka břišní přitom produkovala ve vysoké míře inzulín, což byl ještě rychlejší zabiják). Snad ironií osudu (poněkolikáté) byl k dispozici nejnovější rentgenový přístroj vynalezený T. A. Edisonem, ale ani ten kulku neodhalil. Následoval infarkt a 14. září ve 2:10 hodin ráno McKinley podlehl zraněním. Jeho pohřbu se účastnilo kolem 100 000 lidí.

Tajemný Leon

Konečně, kdo byl onen „assassino“, který si dovolil vztáhnout ruku na milovaného vůdce národa? Leon Czołgosz, zapomenutý anarchista, který změnil dějiny? Povědomí tehdejší společnosti asi nejlépe vystihuje tento výrok, v němž se skrývá všechen tehdejší strach a lži: „Vrah McKinleyho, nejodpornější typ anarchie. Reprezentuje historii, vliv a nebezpečí anarchistické organizace a svůj hřích provedl podle svých doktrín, a jako následek vyvrcholení učení falešných a fatálních dogmat.“ 

Czołgoszův případ vykazuje nejjasnější známky vládní potřeby co nejrychleji jej smazat z povrchu zemského, nejlépe se vším, co by ho kdy mohlo připomínat, předtím z něj udělat krvelačného zabijáka a popřít jakékoli politické příčiny jeho jednání.

Skupina psychiatrů pouze na základě frenologických (teorie o vztahu duševních a charakterových vlastností člověka vzhledem k útvarům na jeho mozkovně) předpokladů konstatovala, že je duševně zdráv a plně odpovědný za své činy. Během tří hodin byla sestavena porota a 23. září téhož roku Czołgosz stanul před okresním soudem. Právník Penney se předem soudci omluvil, že viníka musí obhajovat (k čemuž se přičinil jen tím, že vyjádřil porotě důvěru ve spravedlivý rozsudek), celý proces trval v rozmezí dvou dnů 8 hodin 26 minut, a na jeho konci byl Czołgosz bez nejmenších pochyb uznán vinným a odsouzen k trestu smrti. Veřejnost  jiný rozsudek nečekala, ani by jiný nepřijala.

29. září byl brzo ráno v Auburnské věznici posazen do elektrického křesla, v němž před ním zemřelo touto „moderní, humánní“ smrtí 49 odsouzených. Podle slov správce věznice J. Warrena Meada „tato poprava byla jednou z nejúspěšněji provedených poprav ve státě (New York) vůbec“. Poté byl Czołgosz uložen do extratlusté truhly, polit speciálně pro tento účel dovezenou kyselinou, která měla jeho tělo rozleptat během 24 hodin a v bezejmenném vězeňském hrobě beze zbytku a sám vyprovozen ze světa. Protože měl Meade i všichni ostatní nahnáno z hysterických záchvatů veřejnosti, byly později všechny Leonovy osobní věci spáleny. Jeho oblečení, dopisy, které dostával, které psal…to vše aby se „vyhnuli anarchistickým průvodům ke hrobu atentátníka“ a „aby se z něj nestal další mučedník pro anarchistickou věc“. Jednoduše – aby se na něj zapomnělo a to se očividně z velké části povedlo. Posledními věcmi, které zůstaly po „mordercu“ je jeho přiznání, které opomněli spálit, a revolver.

Leon Czołgosz byl syn polských imigrantů. Narodil se roku 1873 v Detroitu (Michigan). Začal pracovat ve sklárně, a po přestěhování do Clevelendu (Ohio) v tamní továrně, kde se zúčastnil stávky dělníků, což mělo významný vliv na jeho politické uvědomění. Poté, aby unikl represím, začal používat jméno Fred Nieman (Nieman bylo dívčí jméno jeho macechy). Už od dětství měl Leon kladný vztah ke čtení, byl tichý a míval problémy s navazováním kontaktů, což se s ním zřejmě neslo až do konce života. Ve dvaceti letech se začal zajímat o socialismus, údajně „přečetl vše, na co sáhl“ až se stal nakonec i členem Socialistické strany v Clevelendu. Tento jeho zájem byl na počátku podpořen pochybnostmi o zásadách katolické víry, které se poté definitivně zřekl, a později začal inklinovat „k něčemu radikálnějšímu“,  a tak se dostal k anarchismu.

Zhruba půl roku před atentátem si vyslechl přednášku Emmy Goldman, ve které Goldman mluvila o principech anarchismu a metodách jeho dosažení. To s Leonem hnulo a snažil se navázat kontakty s anarchisty z jejího okruhu. Několikrát se setkal s Emilem Shillingem, či vydavatelem anarchistického časopisu „Free Society“ Abrahaamem Izaakem a dalšími, na něž udělal svým chováním dojem až tak podezřelý, že byli přesvědčeni, že je špion. „Free Society“ dokonce otiskla upozornění s jeho popisem, varováním a vyzváním k okamžitému jednání při setkání s ním. Czołgosz se po několika schůzkách již neukázal a to je v jejich přesvědčení ještě utvrdilo.

Czołgoszův psychický stav se stal předmětem zkoumání lékařů a později (ovšem pozdě, až po jeho smrti) psychologů, nutno dodat, že zřejmě také téměř jediným předmětem zkoumání týkajících se jeho osoby a příčin jím spáchaného atentátu. Ta se odvíjela od jeho údajné psychické lability. Je pravda, že prostředí, ve kterém vyrůstal, se na něm do značné míry určitě odrazilo. Asi ve 12 letech mu zemřela matka. Jeho otec byl údajně zapleten do vraždy svého nadřízeného, s macechou měl velmi špatné vztahy a jeho zdravotní stav se postupem času zřejmě skutečně zhoršoval, až odešel ze zaměstnání a vykonával jen drobné pomocné práce na rodinné farmě.

V těchto zkoumáních se došlo až k takovým závěrům (podle mě trochu absurdním a polovičatým), že byl dědičně zatíženým dítětem, a začal trpět utkvělou představou, že musí vykonat velký čin. I v současnosti vychází různé publikace s tímto leitmotivem a je zajímavé, jak se otázka Czołgoszova duševního zdraví či bláznovství drží při životě, byť se sociální podmínky retrospektivně zkoumají sebelépe. Jednou z mála, ve své době možná jediná, která se zabývala psychologií politického násilí, a která brala v potaz smýšlení a chování, často vedené nepříznivými a nepřirozenými podněty přesahujícími hranice schopnosti je snášet, byla Emma Goldman.

Po McKinleyho smrti

Roku 1900, kdy McKinley začal druhé období své protekcionářské politiky, byl na post viceprezidenta dosazen Theodor Roosevelt. Kým jiným než Hannou, který se domníval, že takto tohoto příliš nezávislého „kovboje“ umlčí a zbaví vlivu na běh událostí. Opak se však stal pravdou. Den po McKinleyho smrti Roosevelt v improvizovaných podmínkách složil přísahu jako nový prezident USA. Jeho kormidlování s sebou přineslo nejednu reformu. Ačkoli odmítal uznat existenci „sociální nespokojenosti“, Czołgoszův čin jej donutil připustit si, že něco přece jen ve Spojených státech není v pořádku a sociální „nespokojenost“ interpretoval jako „problémy“. Postavil se proti monopolizujícím trustům, v důsledku čehož došlo v roce 1912 (už po Rooseveltově odstoupení) k rozpuštění koncernu Standard Oil. Prosadil regulaci bankovnictví, železnic, hygienických podmínek zpracování potravin (vzniklo první ministerstvo obchodu a práce), byly založeny první národní parky v USA, dbalo se na dobré školství, čisté životní prostředí.V těchto letech byl také otevřen Panamský průplav (což s sebou přineslo intervenci v Kolumbii) a došlo k prosazení zákazu budovat vojenské základny v Karibiku.

Ale zpátky na druhou stranu

Abychom však nevytvořili dojem, že smrtí McKinleyho nastal „ráj“ na zemi. Pro anarchistické hnutí dvojnásob ne. Pracovní podmínky v průmyslových odvětvích se také tak překotně nezlepšovaly (přinejmenším ne do první světové války). Ve stávkách chicagských vozků roku 1905 a horníků roku 1910 opět přišly o život desítky lidí a stovky byli zraněny. Spojené státy byly nejhorší ze všech hlavních zemí produkujících uhlí, co se týče úrazů v dolech. Pro srovnání: v roce 1907 došlo v uhelném průmyslu k 3242 smrtelným zraněním, což bylo pouze o tisíc více, než v roce 1925. Podle statistik z roku 1913 byl počet smrtelných úrazů v průmyslu 25 000 za rok, a zranění, způsobujících invaliditu 700 000. Pro srovnání – toto druhé číslo je více než polovina počtu padlých amerických vojáků v první světové válce v letech 1917-1918.

„Vedlejší účinky“ atentátu

Akty politického násilí, ale zejména jejich dezinterpretace dopomohly veřejnosti „chápat“ anarchismus jako násilné hnutí mající za cíl pouze sprovodit ze světa existující autority. Anarchismus se jednoduše stal jen jiným slovem pro terorismus a všichni anarchisté a anarchistky byli považování za potenciální vrahy. Atmosféra byla určovánaze kterých šlo vytušit, že po Czołgoszově atentátu přijdou na řadu pogromy a bezcitná represe jak fyzická, tak psychická. Ty také přišly, ale bylo by mylné domnívat se, že až Czołgoszův čin byl její příčinou. hysterickými záchvaty veřejnosti,

V 80. a 90. letech 19. a na přelomu 20. století Spojené státy čelily vlnám přistěhovalců, na které brzo začalo být nahlíženo nejen jako na hrozbu americkým pracujícím, ale také jako na masu přinášející s sebou syndikalismus nebo ještě hůře anarchismus. Po Berkmanově atentátu na Fricka začal být anarchismus vnímán jako organizované hnutí a Czołgoszův atentát byl jen vítanou záminkou jak se proti němu pustit se vší silou a legálností. Ve většině států USA byly vydány zákazy šíření anarchistické ideologie a od roku 1903 každý imigrant přijíždějící do Spojených států musel prohlašovat, zda vyznává anarchismus. Jakékoli podezření (a tím mohlo být např. i podezření z bigamie či nakažení určitými chorobami) mohlo do konce první světové války (kdy byly zavedeny imigrační kvóty) znemožnit vstup do USA. V prosinci 1901 Roosevelt předložil návrh Kongresu, který byl následně schválen, ve kterém se mluví dokonce o vyhoštění každé osoby, „která neuznává, všechny organizované vlády nebo jim odporuje“. Lidé byli (často neoprávněně) obžalováváni z anarchismu a zatýkáni, byli napadáni ve svých domovech a nuceni je opouštět, či se dokonce vystěhovat z města během několika hodin, objevily se vážně míněné požadavky deportace anarchistů na Pacifické, či některé asijské ostrovy, dokonce vysoké peněžní odměny za zastřelení anarchisty či anarchistky. Zejména v Chicagu se začaly šířit fotografie nejznámějších anarchistů a anarchistek a oddělení tajné služby ve státě Illinois sesbíralo kompletní záznamy všech veřejně známých anarchistů, kteří zde žili posledních patnáct let.

Právě uprostřed tohoto naprosto nehostinného prostředí vznikla v roce 1905 na setkání 200 socialistů, anarchistů a radikálních odborářů z celých Spojených států v Chicagu organizace Průmysloví dělníci světa (Industrial Workers of the World – IWW), která se snažila zorganizovat pracující bez ohledu na obor a stupeň jejich kvalifikace do jedné velké odborové organizace. Cílem IWW bylo převzít kontrolu nad továrnami a doly a prosazovala taktiku přímé akce, narozdíl od své současnice, Americké federace práce (AFL), která omezila své členství na kvalifikované pracující jako foukače skla, typografy, tesaře apod., a bojovala za dosažení svých cílů převážně v souladu s kapitalistickým systémem. IWW chtěla  pojmout co největší množství nekvalifikovaných imigrantů, žen i dělníky a dělnice s odlišnou barvou pleti. Vydávala publikace v několika cizích jazycích. Její členové a členky byli ze strany lokálních autorit napadáni všemi zbraněmi, které autority daly dohromady: médii, soudními procesy, policií, armádou. Byl schválen zákon, který jim zakazoval se veřejně vyjadřovat, takže IWW často vedla radikální boje za svobodu slova. Během deseti let, právě v době, kdy velkokapitalistům narůstaly enormní zisky, se IWW stala pro tento profit znatelnou hrozbou. 

Anarchisté a násilí, nebo anarchisté versus násilí?

Atentát na McKinleyho způsobil ale bouře nejen mezi státem a občany a anarchisty, ale také horlivé debaty mezi samotnými anarchisty a anarchistkami. Někteří, mezi nimiž byl např. Alexandr Berkman či Abrahaam Izaak, se k atentátu postavili odmítavě, zastávajíce spíše názor, že McKinley nebyl tím pravým adeptem, že např. narozdíl od Henryho Fricka, nebo italského krále Humberta nebyl přímým představitelem vykořisťování a masakrů lidí. Jak jsme ale viděli, ať se podařilo zapomenout či ne, jak McKinley tak Czołgosz sehráli v historii Spojených států důležitou roli. Proč Czołgosz namířil svou zbraň právě na 25. prezidenta USA, se už asi nedozvíme.

Pokud se násilí setká s anarchismem, není to výsledek principů anarchismu, ale podmínek. Na závěr budu citovat pár slov již zmiňované Emmy Goldman, „matky“ tehdejšího amerického anarchismu: „Psychologie politického násilí je nejen nadměrně náročná, ale také velmi nebezpečná. Pokud se k takovým činům chováte s pochopením, jste okamžitě obviňováni z toho, že je omlouváte ... pokud vyjádříte své sympatie s atentátníkem, riskujete, že budete považováni za možného komplice…masa ignorantů nahlíží na člověka, který spáchá násilný protest proti našim sociálním a ekonomickým špatnostem, jako na divokou bestii, jejíž potěšením je zničit život a vykoupat jej v krvi; nebo při nejlepším jako na za sebe nezodpovídajícího šílence…takovéto činy jsou násilnou zpětnou reakcí na násilí; jsou posledním zoufalým bojem rozzuřené a vyprovokované lidské přirozenosti za prostor k dýchání a životu­. ... To, jak málo lidí odporuje, je nejsilnějším důkazem toho, jak hrozný musí být konflikt mezi jejich duší a neudržitelnými sociálními nerovnostmi.“

Použitá literatura:

Anarchy in the USA – www.part.cz

Bob Hoover: Exploring the politics behind the murders of Presidents Garfield and McKinley, 17. 8. 2003, www.post-gazette.com

Bob Hoover: Garfield's Lawnfield leads pack of Ohio's presidential sites, 17. 8. 2003, www.post-gazette.com

www.iww.org

Emma Goldman: Living My Life, New York, 1970, http://dwardmac.pitzer.edu/Anarchist_Archives

Emma Goldman: Psychology of political violence, (výňatek z knihy Anarchism and Other Essays).

Petr Marshall: Emma Goldman; United States. (výňatky z knihy Demanding the Imposible). London, 1993.

James Joll: Terrorism and propaganda by the deed. (výňatek z knihy The Anarchists), 1964.

William Z. Foster: Nástin politických dějin Amerického kontinentu, 1953.

V. P. Borovička: Atentáty, které měly změnit svět, 1992

Volné listy, únor 1903; říjen 1903; č. 117

Amazon.com: Books: Murdering McKinley – The Making of Theodore Roosevelt's America. Eric Rauchway,

CrimeLibrary.com

Tom Searls: Gazette–Mail - Czolgosz's crime changed the course of our nation, 7. 11. 1999.

Artur Ziaja: Leon Czołgosz (Děkuji za překlad Martinu Koudelkovi).

Bruce Ramsey: 'Murdering McKinley' targets a radical assassin, The Seattle Times Books.

William McKinley. Pan-american exposition of 1901. Czolgosz´s hunt. Last rites. September 6th 1901, www.geocities.com

Ernest Alfred Vizetelly: The Anarchists. Their faith and their record, kapitoly 3, 4, 5, a 10. http://dwardmac.pitzer.edu/Anarchist_Archives