Kdo má po USA největší počet vojáků nasazených v okupačních silách v Iráku? Ne, není to Velká Británie se svými sedmi tisíci. Jsou to korporace!

Zpráva (britské charitativní skupiny War On Want z podzimu 2006 - pozn. překladatele) odhalila, že v Iráku operuje více než padesát tisíc soukromých žoldáků a “bezpečnostních” složek, hájících zájmy více než sto osmdesáti ziskuchtivých korporací – opravdová „koalice dobré vůle“, není-liž pravda? Jako vždy se v tažení globálního kapitalismu jedná o kšeft typu ”každý si hrabe na svém písečku” či ”uškubnout si to nejvýnosnější” a stále více a více důkazů vypovídá o tom, že etika je zanedbatelná, pokud jde o „pořádný balík“.

Prohra ve Vietnamu a hromadný příliv amerických hochů, vracejících se domů v improvizovaných rakvích - pytlích, donutila americké elity lépe skrývat způsoby využívání jejich imperialistické síly. Změna směrem k používání utajených bombardovacích kampaní nebo nasazení chemických zbraní se také neukázala jako příliš vhodná. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se vláda USA uchýlila k utajování příliš krvavých vojenských operací či k financování a výcviku místních milicí, které pak za ni odváděly špinavou práci. Ronald Reagan použil kolem padesáti milionů dolarů z ”rezervního” fondu CIA k rozpoutání války proti sandinistům v Nikaragui a jeho následovník Bush starší více než méně podporoval afghánské mudžahedíny, Bin Ládina a spol. Velký byznys se už ale déle nemohl spoléhat na americkou vládu, jež musela a musí přímo čelit nesouhlasu a odporu demokratické veřejnosti při zajišťování kontroly nad zdroji a zpřístupňování “trhů“. Všeobecná branná povinnost je politicky neprosaditelná, když vezmeme v potaz dlouhodobě skromný počet nových vojínů rekrutovaných do armády a pohodlný životní styl lidí. Holt práce pro armádu se již od šedesátých let minulého století, kdy došlo k obecnému uvolnění morálky v USA, nezdá být onou nezbytnou a pohodovou životní volbou.

Korporační družina už přesvědčila své komplice ve vládě k předání podpůrných funkcí jako je zásobování, technologie a doprava, tak proč koneckonců „nesežrat celého tučného vepře“? Zaplaťte nám dostatek peněz a my se postaráme o všechno, bez zbytečných otázek, bez nemístných zpráv v médiích. Žádné odvody branců a povolávací rozkazy pro překvapené chlapce - záložníky z venkova. Místo nich jen otrlí, tvrzení bývalí vojáci (často rekrutovaní ze zemí, kde je lidský život “levnější“), kteří se nemusejí zodpovídat nikomu kromě akcionářů a jsou ochotní zemřít, pokud bude odměna dostatečně vysoká.

Jejich argumenty (a úplatky) vyhrály a korporace dnes mohou prodávat svůj násilnický potenciál komukoli se jim zachce (mj. i do Čečenska, Jugoslávie, Kolumbie a do celé Afriky). Nicméně, opravdový balík vydělaly obchodováním s nejbohatšími a nejvíce válkychtivými zeměmi, obzvláště se Spojenými státy. Jak víme, pravým důvodem pro válku v Iráku nebyly nebezpečné zbraně, ale obchodní plány hromadného ničení – zahrnující i soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti. V roce 2001 utratil “top ten“ soukromých vojenských společností z USA více než 32 milionů dolarů na lobování a na sponzoring politické kampaně více než 12 milionů dolarů, což je celých pětasedmdesát procent finančního obnosu, který šel tehdy do kapsy Bushovým republikánům. Není divu, že byznys vzkvétá.

Finanční obdarovávání se změnilo v dobrou investici a korporace získaly výhodné kontrakty v plném rozsahu okupovaného prostoru Iráku – prostoru války soukromých společností. Obchodní společnosti překročily rozsah pouhé podpůrné služby a nyní mají na starosti hlavní úkoly jako je plánování, výcvik, zajišťování “bezpečnosti“ v zónách konfliktu a nyní také boj samotný. Firmám jako Blackwater, DynCorp International a Vinelli plynou multimilionové zisky a jejich zaměstnanci (nebo sub-subdodavatelé) dostávají tučné odměny, jež dalece převyšují žold státních vojáků podřízených armádnímu rozpočtu a tlaku na kázeň stání armády v rámci dobré image.

Posíleni vojenskou mocí americké armády, ale nikoli jako její součást, se tito ozbrojení a nebezpeční žoldáci prohánějí po Iráku. Nikomu se nemusejí zodpovídat. Jejich ztráty, ačkoli se z většiny nepočítají a jsou podhodnocené, byly odhadnuty na více než čtyři sta osmdesát mrtvých ke květnu 2006. Časté excesy z jejich řad, patrné např. z uniklé videonahrávky, která ukazuje, jak střílejí na náhodné irácké civilisty, zůstávají nepotrestány (i soukromí vojáci se „dobře bavili“ v nechvalně proslulé věznici Abu Ghraib). Ve skutečnosti ani jeden z tisíců žoldáků, kteří absolvovali nadprůměrně placenou „brigádu“ v Iráku, nebyl odsouzen za zločin.

Bitvy řízené z pohodlí zasedacích místností

A tam, kam míří Yankeeové, je brzy následují i odvážní britští wannabes. Důvod, proč byla britská vláda tak ochotná “bezproblémově odsouhlasit“ americkou invazi do Iráku (což samozřejmě nebylo poprvé), je prostý: britským korporacím bylo potřeba zajistit místo u koryta. V roce 2003 měly britské soukromé vojenské a “bezpečnostní“ společnosti roční obrat 320 milionů liber. Nyní se částka pohybuje na hodnotě 1,8 miliardy liber. Výnos společnosti Aegis Defense Services, největšího britského “poskytovatele bezpečnostních služeb“, se v tom samém období navýšil z 500 000 liber na 62 milionů liber. Tři čtvrtiny této sumy pocházejí z Iráku.

Aegis má nyní na starosti převážnou část koordinace operací soukromých vojenských a “bezpečnostních“ společností v Iráku, což zahrnuje mj. odpovědnost za bezpečnost ve věznicích a na ropných polích. Aegis vede generálplukovník Tim Spicer. Ten je známý jako bývalý šéf Sandline International (velké soukromé vojenské společnosti - pozn. překladatele). Spicer byl zapojen v dodávkách zbraní do Sierry Leone, které porušily tehdejší embargo a také se pokusil ututlat povstání na Papui-Nové Guineji v zájmu těžařské společnosti Rio Tinto.

S přihlédnutím ke všem stížnostem a nástrahám úřednické byrokracie, kterými vláda brzdí obchody, bychom byli bývali málem pozapomněli na podstatu přísných vládních regulací v sektoru soukromých vojenských a „bezpečnostních“ firem, skrze něž si vláda snaží udržovat nikoli zodpovědnost, nýbrž přístup k moci. Koneckonců, jestliže chcete rozpoutat soukromou válku, obejde se to bez menších potíží, než kdybyste třeba chtěli uspořádat párty v nočním klubu.

Zákony týkající se působení žoldáků existují od roku 1870. Kromě opožděně vydaného a povrchního prohlášení z roku 2002, jež následovalo po jednom z mnoha mediálních skandálů, se Tony Blair a jeho druzi nezasadili za žádné aktuální úpravy těchto zákonů. Spojené státy i Británie se zdají více než spokojené s využíváním neoficiálních vojáků při ilegálních bojových operacích okořeněných špetkou mučení, případně rozvrácením jedné či dvou zemí. Jedinou nevýhodou je pro ně fakt, že už si nebudou moci dovolit rekrutovat vojáky a finančně vydržovat klasickou armádu – vláda byla totiž nedávno přinucena přislíbit extra příplatky pro ty, kteří sloužili v Iráku, aby se tak pokusila odvrátit jejich zběhnutí do soukromého sektoru.

Politický proud se sice přelívá a Spojené státy i Británie začínají mluvit o stahování svých vojsk z Iráku, nečekejme ale, že jejich peníze přestanou plynout do kapes hrdlořezů najatých na boj v další fázi jejich války.

Další informace včetně reportáže o žoldácích soukromých společností najdeš na www.waronwant.org.