Anarchismus a surrealismus
„Bylo to v černém zrcadle anarchismu, kde surrealismus poprvé rozeznal sám sebe.“ Takto jednoznačně to napsal „papež surrealismu“ André Breton roku 1952. Breton se vrátil do Francie roku 1947 a v dubnu tohoto roku uvítal jeho návrat André Julien na stránkách Le Libertaire.
Ale proč se surrealisté nespojili s revolučními myšlenkami anarchismu před rokem 1947? Radikální umělecké hnutí, které pociťovalo zdravou nenávist vůči autoritě a náboženství, bylo přirozeným spojencem. Už radikální hnutí Dada, které v moha ohledech předešlo a ovlivnilo surrealismus, vzniklo v Curychu roku 1916 jako reakce na zuřivost a masakr světové války.
Breton sám byl ovlivněn básníkem Jacquesem Vaché, se kterým se setkal roku 1919 a ve stejném článku z roku 1952 napsal: „Surrealistické odmítnutí bylo zároveň úplné a zcela nezpůsobilé soustředit se v politickém smyslu. Všechny instituce, na nichž spočíval moderní svět, a jež právě vyústily v první světovou válku, jsme chápali jako zvrácené a skandální. Pro začátek jsme se hojili na obranném aparátu společnosti: armádě, justici, policii, náboženství, mentální i legální medicíně, škole.“ Po tomto shrnutí přešel k otázce: „Proč nemohlo v tomto okamžiku dojít k organickému spojení anarchistických prvků v pravém slova smyslu s prvky surrealistickými?“, na kterou odpověděl: „Je nepochybné, že myšlenka účinnosti, která byla falešným zrcadlem celé té epochy, rozhodla jinak. To, co jsme mohli považovat za triumf ruské revoluce a zrod Státu dělníků, způsobilo velkou změnu osvětlení. Jediný stín obrazu – stín, který se měl precizovat v neodstranitelnou skvrnu – tvořilo potlačení vzpoury v Krondštadtu 18. března 1921.“
Solidarita
Surrealisté se nerozpakovali vyjádřit roku 1923 solidaritu s mladou anarchistkou Germaine Berton, která zabila aktivistu extrémně pravicové strany L'Action Francaise a která byla porotním soudem osvobozena. Jiný člen surrealistické skupiny Robert Desnos se spojil s individualistickými anarchistickými kroužky kolem Victora Serge a Rirette Maitrejean, zatímco surrealistický básník Benjamin Péret byl podle policejního hlášení aktivní v anarchistické skupině v pařížském regionu a přispíval do anarchistických novin Le Libertaire. Všichni surrealisté v té době pozorně četli anarchistický tisk. Byli ovšem odrazeni nesoudržností francouzského hnutí a pamatovali si, jak někteří anarchisté podporovali síly spojenců během světové války. Když Breton převzal od Antonina Artauda redakci revue La Revolution Surrealiste, napsal většinu kolektivních textů jako revoluční Otevřete vězení! Rozpusťte armády!
Surrealisté se také zastávali mladé ženy Violette Noziere, která otrávila svého otce. Violette obvinila svého otce z toho, že ji soustavně od jejích dvanácti let znásilňoval. Surrealisté využili soud k tomu, aby pranýřovali buržoazní rodinu a pokrytectví.
V lednu 1927 pět členů surrealistické skupiny vstoupilo do Komunistické strany: Breton, Aragon, Eluard, Unik a Péret. Jiní, jako Desnos a Miró, vstoupit odmítli. Ani Breton nebyl členem bez výhrad. Považoval komunistický program pouze za minimální program a kritizoval stranický tisk jako „dětinský, neužitečně deklamativní, kreténský, nestojící za četbu, naprosto se nehodící pro roli proletářské osvěty, jíž se snaží hrát.“ Zatímco Aragon se změnil z „nejlibertariánštějšího ducha surrealistické skupiny“ v odporného stalinistického pisálka a autora básní vzdávajících čest ruské tajné policii NKVD, jiní z těch, kteří vstoupili do strany, začali se značným znepokojením sledovat moskevské demonstrativní procesy. Bylo to pro surrealisty bouřlivé období, když se pokoušeli podílet na tom, co považovali za revoluci pracujících, ale zároveň ve stejné době bránili své vlastní specifické základní myšlenky a bojovali proti pokusům stranického vedení držet je na uzdě. Breton byl vyloučen roku 1933. Na stranou kontrolovaném Mezinárodním kongresu na obranu kultury byli surrealisté napadáni a bylo jim umožněno mluvit pouze poslední den ve dvě hodiny ráno.
Trockij
Tehdy se někteří surrealisté spojili s trockismem a opozičními proudy v bolševismu. Péret navázal ve Francii a Brazílii kontakty s Komunistickým svazem a Internacionalistickou dělnickou stranou. Breton se v Mexiku spojil s Trockým, když roku 1938 přednášel na Mexické univerzitě o poezii a malířství v Evropě. Spolu s Trockým a mexickým malířem Diegem Riverou vypracoval manifest Za nezávislé revoluční umění, který tvrdí: „Jestliže rozvoj hmotných výrobních sil nutí revoluci zřídit socialistický režim s centrálním plánováním, je naopak nucena v intelektuální tvorbě hned od počátku zavést a zajistit anarchistický režim individuální svobody. Žádnou autoritativnost, žádný nátlak, ani nejmenší stopu přikazování!“ Tento bizarní dokument, jehož pasáže si vzájemně odporovaly, byl zdá se napsán Bretonem a překvapivě Trockým, s Riverovou náhražkou podpisu nemocného Trockého. Není jisté, co si Trockij myslel, když pomáhal psát tento dokument, který je proti všemu, co kdy udělal nebo řekl.
Durruti
Péret navštívil jako delegát Internacionalistické dělnické strany Španělsko. Pracoval zde jako rozhlasový hlasatel pro POUM, ale toto místo opustil poté, co tuto organizaci kritizoval za podíl na Katalánské vládě a vstoupil do anarchistické Durrutiho kolony na aragonské frontě. „Veškerá spolupráce s POUM byla nemožná, chtěli, aby lidé akceptovali mnoho pravicového, ale nic levicového. Rozhodl jsem se vstoupit do anarchistické milice, a jsem zde na frontě, v Pino de Ebro,“ napsal Bretonovi. Dva roky poté složil hold Durrutimu. „Vždy jsem v Durrutim viděl nejrevolučnějšího anarchistického vůdce, jehož názor nejintenzivněji oponoval kapitulaci anarchistů, kteří vstoupili do vlády, a jeho zabití mnou velmi pohnulo. Myslím, že by poučení, jakým byl život Durrutiho, nemělo být ztraceno.“ Po návratu do Francie byl na počátku války povolán do armády. Byl uvězněn za distribuci letáků „anarchistického charakteru“ a poté, co si odseděl trest, se mu podařilo uprchnout do Mexika. Zde provedl důkladnou kritiku trockismu a distancoval se od jeho organizací. V dopise francouzskému libertariánskému komunistovi Georgesu Fontenisovi poznamenal: „Jestliže nemůže být zmizení státu očekáváno okamžitě, je neméně pravdou, že proletářské povstání musí hned prvního dne přivodit smrtelnou agónii státu.“
Arogance
Po válce surrealisté začali spolupracovat s Federation Anarchiste. Fontenis a další aktivista FA Serge Ninn udržovali se surrealisty dobré kontakty. Fontenis se dokonce spřátelil s Bretonem. Roku 1951 začali surrealisté psát pravidelný týdenní sloupek do Le Libertaire – Le Billet Surrealiste. V Le Libertaire byla také otištěna série článků od Péreta, v nichž charakterizoval odbory jako kontrarevoluční organismus a jako alternativu navrhoval dělnické rady. FA s ním v tom nesouhlasila a uveřejnila odpověď. Péret byl v této otázce pokročilejší než francouzští anarchisté. Tato polemika byla ještě přátelská, ale v dalším Le Billet Surrealiste Jean Schuster trval na tom, že surrealisté by měli převzít velení intelektuálního boje, zatímco anarchisté by pokračovali v boji ekonomickém a sociálním. Tato elitářská arogance vyvolala mnoho problémů a vztahy mezi surrealisty a anarchisty začaly chladnout. Poslední Billet se v Le Libertaire objevil v lednu 1953.
Článek Básník, to jest revolucionář napsaný Péretem, nejpolitičtějším a nejrevolučnějším surrealistou, řekl to podstatné. Ukázal, do jaké chvíle je poezie revoluční, ale dodal: „To neznamená, že básník dává poezii do služeb politickému činu, a to i kdyby byl revoluční,“ (což ovšem nikdy nebylo přáním anarchistických aktivistů té doby). „Ale jeho kvalita básníka z něj dělá revolucionáře, který musí bojovat v každém terénu – v terénu poezie svými vlastními prostředky i v terénu sociální akce, bez toho, aby někdy zaměňoval tyto dva prostory pro akci.“
Syntéza
Kromě Bretona a Péreta nebyli ostatní surrealisté nikdy spatřeni na poli sociální akce. Breton byl ve své podpoře Federation Anarchiste důsledný a pokračoval v projevech své solidarity i poté, co platformisté kolem Fontenise přeměnili FA na Federation Communiste Libertaire (FCL). Byl jedním z mála intelektuálů, kteří pokračovali v podpoře FCL během alžírské války, kdy zakusila tvrdé represe a byla zahnána do ilegality. Ukrýval Fontenise, když se musel skrývat. Odmítl se podílet na rozkolech ve francouzském anarchistickém hnutí a stejně jako Péret vyjádřil solidaritu i nové FA vytvořené syntetistickými anarchisty a působil v Antifašistických výborech v šedesátých letech bok po boku FA.
Někteří byli schopni syntetizovat anarchismus a surrealismus na individuální úrovni i přesto, že k tomu nedošlo na úrovni kolektivní. Básník Jehan Mayoux, velký přítel Péreta a syn anarchistů a antimilitaristů, se přidal k surrealistům na konci dvacátých let. Počátkem války byl povolán do armády, dezertoval a byl uvězněn. Když uprchnul, byl chycen Němci a poslán do koncentračního tábora, z něhož byl osvobozen roku 1945. Pokračoval v účasti na libertariánských aktivitách až do své smrti. Jean-Claude Tertrais se podílel na surrealistických aktivitách v padesátých letech, když byl ještě naživu Breton. Byl povolán do alžírské války, dezertoval a byl poslán do úděsných „disciplinárních praporů“. Po svém propuštění vstoupil do FA a přispíval svými články o surrealismu do novin FA Le Monde Libertaire.
Jak byl ovšem nucen poznamenat Fontenis: „Je pravdou, že příliš často jsou básníci pouhými básníky, bez toho aby byli skutečnými revolucionáři (bez urážky k tomu, co zamýšlel Péret) a pokud se někdy přidají k hnutí mas, často se upínají na velké činy, na okázalé převraty, na ilegalistické skutky spíše, než na těžké každodenní zápasy… Právě tak, jako je žádoucí, aby libertariánské hnutí zůstalo úzce spojeno s duchem vzpoury básníků, je také škodlivé, aby podřizovalo své revoluční názory fantaziím literátů. Ano nesmiřitelné revoltě, ano vzpouře, ano libertariánskému duchu… ale je to důvod, aby anarchistické myšlení opustilo třídní akci, která je živí a inspiruje?”
Třídní akce
Vůči surrealismu lze vznést i jiné kritiky – individuální netoleranci a autoritářství Bretona, sexismus a homofobii, falešný freudismus, pochybnou oslavu sexuálního násilí – ale to by vyžadovalo samostatný článek.
Každopádně si přečtěte Bretonovu Claire Tour (Zářící věž) – jeho nadšenou ódu na anarchismus. Byla přeložena do angličtiny jako The Lighthouse in the Drunken Boat, a vydána v antologii textů Anarchismus a umění, dostupné u Freedom a AK.
Z anglického originálu publikovaného v Organize! 44 (http://flag.blackened.net/af/org/issue44/surr.html) přeložil Ondřej Slačálek.
K tématu surrealismus a anarchismus byl v nedávné době publikován ještě článek Pietra Ferruy Surrealismus a anarchismus na internetové adrese http://www.csaf.cz/index.php?clanok=608 a Rolanda Bretona Setkání anarchistů a surrealistů v padesátých letech v Analogonu č. 43, str. 91-95.