Skutečnost, že se alternativní média(1) odmítají vázat na kapitál a hierarchizované instituce, jim dává velkou svobodu – svobodu říkat si věci po svém. Jenže tytéž principy také nezadržitelně plodí řadu rozporů a problémů.

Alternativní média odmítají vstoupit na mediální trh, tedy vydělávat peníze, získávat inzerci a vnímat své čtenáře/-ky především jako spotřebitele. To mimo jiné znamená, že tak přicházejí o dvě významné věci, které trh (v ideálním případě) „umí“: je efektivní a abyste na něj vstoupili, potřebujete „jen“ peníze.

Alternativní média, která jsou často volně a nehierarchicky organizovaná, nejsou tlačena k aktivitě a efektivitě žádnou hrozbou ztráty financí či inzerce (což je v podstatě totéž), k určité kvalitě a k pravidelné periodicitě. Ba právě naopak, jejich autoři a autorky jsou zcela svými pány, a svůj produkt vydávají jen tehdy, chce-li se jim samotným. Někdy to chvíli trvá, než se nasbírá dost materiálu, jindy nejsou peníze na vydání, a někdy prostě pracovní či studijní vytížení nedovolí věnovat se čemukoli jinému. Nezřídka se tak stává, že někdejší měsíčníky vycházejí s ročním zpožděním. To má samozřejmě i své důsledky pro obsah a aktuálnost daného média. Další komplikací je to, že alternativní média většinou tvoří malé kolektivy, které nemají samostatná oddělení starající se o provozní věci jako financování, účetnictví a distribuce. A tak titíž lidé budou zařizovat psaní článků, tisk a komunikaci s distributory. Dělba práce, která také přispívá k efektivitě, tu nebývá tak zřetelná.

Neosobnost trhu, na němž můžete prodávat vše od dětských pohádek po dětskou pornografii, se může zdát zrůdná, ale ani navázání distribuce na osobní vztahy není ideálním řešením. Pokud se chcete k nějakému zinu dostat, potřebujete vědět, jak na to – musíte mít určitý sociální kapitál, ne jen ten finanční. Musíte vědět, kam si o něj napsat, na jaký koncert či jinou akci přijít, případně musíte znát někoho, kdo „ví“. Nestačí prostě jen přijít na stánek (no, dobře, dobře, ale A-kontra je v tomhle opravdová výjimka) a říct: „Dobrý den, jednu Antikristovu předkožku, prosím.“ Celá produkce, distribuce a konzumace alternativních mediálních obsahů je tak uzavřená do ghetta zasvěcených.

Tohle ghetto je oáza chráněná před invazí principů kapitalismu, a velká většina případů, kdy někdo z undergroundu zakoketuje se světem trhu, bývá odsouzena jako kolaborantství, jako zaprodání se. A jako všude, i tady jsou hranice tenké a nejasné. Pro někoho znamená zaprodání se už jen to, že časopis se sází na počítači. Pro dalšího je to přijetí peněz z uveřejněné reklamy nebo nižší nákupní ceny pro distributory či distribuce v oficiálních sítích a spolupráce s mainstreamovými médii.

Je „profesionalita“ a snaha šíření myšlenek co nejvíce kanály (tedy i těmi komerčními) zaprodání se? Je lepší udržet si svou „čistotu“ a raději zůstat izolován/-a v malé uzavřené skupince zasvěcených, anebo má smysl být přece jen trochu pragmatičtější?

Diskuze mezi kritiky ghettoizace a kritiky zaprodání je stále živá, a pravděpodobně nikdy nezmizí, protože pramení ze samé podstaty vytváření ne-kapitalistických prostorů v kapitalismu.

Ghetto není výdělečný podnik, a zásadně jím nechce být. Přesto ale musí mít nějaké materiální zdroje na to, aby mohlo fungovat. Pro výrobu tištěných periodik (pro jednoduchost zůstávám jen u nich) potřebujete počítač nebo psací stroj (pokud články nepíšete v ruce), nějaké obrázky, papír, kopírku, určitě taky peníze na poštovné, telefon, internetové připojení. Samozřejmě, většinu těchto zdrojů může zaplatit váš zaměstnavatel, pokud jste dostatečně mazaní a místo práce surfujete na netu a píšete články pro svůj zin, voláte z firemního telefonu a využíváte kopírku v práci. Pro vás to znamená nulové náklady a ještě jste poškodili jedno kolečko v soukolí kapitalismu. Gratuluju! Jenže, dá se to i obrátit: jste závislí na vnějším zdroji, bez něhož by váš zin nikdy nevyšel. Není už jen tohle kolaborace se systémem?

Omezené zdroje také ovlivňují kvalitu článků. Jakožto neprofesionální novináři/-ky nemáte přístup do všelijakých databází, obrázkových bank, nemůžete se jen tak sebrat a jet udělat zajímavou reportáž. Přece jenom, i volný čas je zdroj. A tak většinu článků napíšete doma u počítače, s pomocí informací, které jste vytáhli z internetu, z nějakých knížek, nebo z osobní zkušenosti. A to někdy může být pěkná nuda.

Omezené zdroje nemusí vždy vést k nízké kvalitě (a bohaté zdroje samy o sobě nezaručují skvělý obsah), ale představují někdy výraznou překážku, která sama o sobě může práci pro alternativní médium znechutit. Protože vše děláte ne-profesionálně, takřka na koleně a na základě slíbených přátelských výpomocí, kterýkoli článek ve výrobním procesu se může snadno zhroutit: kamarádka nedodá článek; známý, který vám zařídil nízkou cenu v tiskárně či kopírce, změnil místo; váš počítač vypověděl službu. Složité zařizování, shánění náhradních a co nejlevnějších řešení. Pro spoustu lidí je právě tahle každodenní mravenčí práce tím, co je donutí s tím seknout.

Problematická je i otázka grafiky časopisu. Samozřejmě, vždy máte možnost použít nůžky a lepidlo Ale pokud nechcete působit příliš „punkově“, pokusíte se grafiku časopisu dělat v počítači. To nutně vyžaduje jistou sumu znalostí a dovedností, které ne každý má. Mít dobrého grafika či grafičku je proto pro redakce takřka požehnáním. Změny na tomto postu mohou s časopisem pěkně zamávat, a tak se k výměně grafika či grafičky často přistupuje až v opravdu urgentní situaci.

Grafik/-čka navíc ve velké míře nese odpovědnost za tvář časopisu. Protože redakce alternativních médií nebývají hierarchizované, neexistuje tu autorita šéfredaktora/-ky, která by v poslední instanci rozhodovala o podobě dané tiskoviny. V roli grafika/-čky tak někdy může sedimentovat neformální, nepojmenovaná, ale významná moc nad výsledným produktem, kterou by jinak nesla osoba zvolená na post šéfredaktora/-ky. Redakce mohou vyvinout mechanismy na kontrolu vzniku takovýchto neformálních struktur, ale pokud si rizika bezstrukturnosti neuvědomí, mohou skončit jako zcela neprůchodné a nepružné kolektivy, kde má hlavní slovo jeden či dva nejaktivnější jedinci či spřátelená skupinka.

Jak už bylo řečeno, periodicita alternativních médií nebývá příliš ohromující – s čestnými výjimkami, jakou byl například deník Kontrast, který vycházel po dobu několika dnů během protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září 2000. Snížená periodicita má zásadní vliv na podobu obsahu, který se v zinu či časopise může objevit. Koho zajímají rok staré reporty z koncertů či demonstrací? Snad jen ty, kdo na nich před oním rokem byli a rádi si zavzpomínají. (Zde se tedy ghettová povaha čtenářské obce ukazuje jako plus.) Nízká frekvence vydávání redakce tlačí k tomu, aby psaly o obecnějších problémech a tématech, která budou stejně aktuální dnes jako za rok. To lze sice ve světle mainstreamových médií, která naopak pokrývají spíše „krátké“ a snadno ohraničitelné události a ne dlouhodobé procesy, vnímat jako pozitivum. Ale škarohlídi to označí za odtržení od reality, která je žitá, bezprostřední a konkrétní.

Dlouhé pomlky mezi jednotlivými vydáními mají negativní vliv i na zpětnou vazbu ze strany čtenářské obce. Má smysl uveřejňovat reakci na článek, který vyšel před rokem? A má smysl ji vůbec psát? Otevřenost redakcí vůči publiku, která je pro alternativní média tak typická, nízkou periodicitou velmi trpí. To významně dopadá na povahu tištěných periodik jako komunikačních kanálů „hnutí“ či „scény“. Existuje však řada jiných komunikačních prostředků, které aktuálnost poskytují – např. weby, email, letáky či osobní komunikace.

Některé ze zde popsaných problémů mají svá řešení – třeba ty s aktuálností či nenápadně sedimentující autoritou se při troše snahy dají odstranit. Otázky spojené s vymezováním se „proti“ a s limitovanými materiálními zdroji jsou však důsledkem samotné definice alternativních médií a jako takové se budou objevovat stále dokola. Pro ty, kdo se snaží vymaňovat z logiky fungování kapitalismu, tak představují velkou a dlouhodobou výzvu.

1) Pojem alternativních médií bývá užíván v mnoha významech a kontextech. V tomto článku jsou vnímána jako „3D“ – dekapitalizovaná (zisk není cílem), deprofesionalizovaná (vydávají je „obyčejní“ lidí, často bez žurnalistického vzdělání a zkušeností, a často odmítající hierarchie v redakci), deinstitucionalizovaná (jejich vydavatelem není žádná mediální, správní či politická instituce, pocházejí „zdola“). Více v článku v A-kontra 2/2006.