Ptáte se mě na velmi komplexní téma. Především byste měli vědět, že ve Francii byl roku 1905 schválen velmi důležitý zákon o odluce církve od státu, který zaručuje koncept
„laïcité“ (laickost, nenáboženskost vlády, státu a institucí). Stále ale není přísně dodržován a ve školách se vyučují některé „náboženské“ předměty. V tom by nebyl žádný problém, pokud by bylo zcela jasné, že se učí z historického hlediska. Jenže to právě tak jasné není... Některé školy mají sklon vyučovat náboženské názory a ne faktao náboženství. A v Alsasku a Lotrinsku, dvou francouzských regionech, navíc stále platí jakási právní úmluva mezi církví a státem: ve školách mohou například náboženští představitelé jako kněží učit náboženství. Ovšem nejhorší jsou náboženské symboly ve školách, z nichž jsou nejviditelnější šátky žen z islamistických komunit. Ve školách se objevily na konci osmdesátých let a od té doby už zapříčinily mnoho problémů. Po celé Francii je nosí stále více dívek, přičemž postoj státu vůči tomu není příliš jasný. Vysvětlím proč.

Stanovisko FA k „aféře šátku“ ve skutečnosti nebylo diskutováno na úrovni celé federace. Otiskli jsme články v našich novinách Le Monde Libertaire, ale nepřijali jsme žádné oficiální stanovisko, a to z několika důvodů.

Zaprvé je obtížné oddělit problémy s šátkem od islamistické tendence, která od osmdesátých let 20. století sílí. Ve skutečnosti se islámský šátek znovu objevil v roce 1979 v Íránu po Chomejního islámské revoluci. Tehdy znamenal svobodu od útlaku šáha, a tak se stal v islámském světě jakousi módou. Už roku 1980 nosily některé dívky, velmi vzdělané a bojovné v aktivitách proti rasismu, závoj jako vyjádření své identity. Je zvláštní, že jej nenosily v Maroku nebo v Tunisku. Ale když se po své imigraci ocitly ve Francii, nosily jej, aby jasně vyjádřily svou muslimskou identitu a ukázaly, kým jsou. Zatímco ve své zemi původu nemusely dávat najevo své náboženství, v nové zemi se domnívaly, že to je třeba. Imigrace způsobila krizi identity.

Stanovisko k šátku je tedy ve skutečnosti stanoviskem k návratu islamismu do země, která se pokládá za laickou („laïc“)... Protože šátek je symbolem fundamentalistického islámu, a zejména útlaku žen.

V loňském roce byl schválen zákon zakazující náboženské symboly ve škole, ve skutečnosti za účelem zákazu šátků... Anarchisty to rozdělilo: někteří se domnívali, že zákon je k ničemu, že nikdy neodstraní problém náboženství. Nebo ještě hůř, že bude islámskou komunitu stigmatizovat, což jí dodá větší sebevědomí a sílu, a povede ji k většímu odhodlání při jejím prosazování „odlišnosti“ prostřednictví šátku, islámských škol, stavby mešit a invaze na veřejnou scénu (k tomu se vrátím později). Jiní anarchisté se domnívali, že by zákon mohl pomoci chránit laickou povahu země, přičemž jej pokládali za krok, který bylo třeba podniknout v zájmu emancipace žen.

Pokud jde o ženy a šátek, někteří anarchisté tvrdili, že všechny dívky, které je nosí, by neměly zůstat ve třídách a měly by být vyloučeny ze školy. Toto stanovisko předpokládá, že by se s náboženstvím neměly uzavírat kompromisy, a že pokud se toleruje byť i jen trochu, brzy se jeho nápor zvětší a my mu nebudeme schopni vzdorovat. Jiní anarchisté tvrdili, že bychom měli přemýšlet především o oněch dívkách, které nosí šátek: co se s nimi stane, budou-li vyloučeny ze škol? Budou vydány na milost a nemilost imámovi, fundamentalistické komunitě, budou se muset brzy vdát, přestat studovat atd. Některé anarchofeministky tvrdily, že by dívky neměly být vylučovány ze škol, protože vylučování žen není feministický čin.

Takže vidíte, že na tomto tématu neexistuje shoda, kromě toho, že šátek je symbolem útlaku žen. Ve francouzské společnosti tato otázka ještě nebyla vyřešena, navzdory tomu, že zákon byl přijat už minulý rok. V mé škole letos mělo šátek méně dívek, ale problém stále existuje: v místních čtvrtích fundamentalisté stále působí v rodinách, fanatizují je a přesvědčují, že jedinou možností, jak přežít ve Francii, je stát se dobrými nebo ještě lepšími muslimy, chodit do mešity, obléci svou ženu a své dcery do závoje nebo šátku... Tito fundamentalisté přitom pomáhají více či méně chudým rodinám, dávají jim peníze a hlídají děti, pomáhají jim s domácími úkoly atd. Těmito styky se stávají pro rodiny užitečnými, ba dokonce někdy nepostradatelnými.

Je velmi problematické, když tyto dívky tvrdí, že nosí šátek, protože to je „jejich volba“. Tvrdí, že je to jejich vlastní rozhodnutí. My ale víme, co se za těmito větami skrývá: vina, stud, odcizení a výhružky.

Nicméně anarchistická analýza šátku je, že se jedná o symbol, za nímž se skrývá vnímání žen v islámu. Žena je méně než muž. Když se narodí holčička, je vychovávána k tomu, aby se styděla za své tělo. Matka je zahalena, její děti ji nemohou vidět nebo se jí dotýkat jako mohou jiné děti. Zahalování dívek (v některých zemích už sedmi- nebo osmiletých) znamená uznání, že jejich těla mohou vyvolat touhu. Z jejich těla se tak dělá objekt fantazie, erotizuje se, zatímco se tvrdí, že se skrývá, aby bylo chráněno před agresí. Ve skutečnosti to znamená, že mužská síla nemůže být kontrolována, protože je příliš silná. Povinností žen je zakrývat jejich tělo a tvář, aby neprovokovaly mužskou touhu. Ubozí muži, kteří nedokáží kontrolovat své vzrušení! Ženské touhy nejspíš neexistují, vzhledem k tomu, že mužská těla nejsou zahalena!

Jedná se o dvojí útlak – útlak kvůli náboženství a útlak kvůli patriarchátu.

Jde přitom o choulostivé téma, protože pokud protestujete proti šátku, někteří lidé vás označí za rasistu nebo dokonce za antifeministu, protože nerespektujete volbu těchto dívek a žen! FA se pokusila odsoudit zdroj útlaku, tedy samotná náboženství, myšlenku nadvlády (Bůh či Alláh ovládají muže, muž ovládá ženu). Toto poselství je někdy překrucováno, ale ti, kdo chtějí, mu porozumí.

Problém je ještě choulostivější uznáte-li, že šátek je ve skutečnosti v Koránu pouhým detailem, který může být interpretován jako historicky podmíněný: to znamená, že pro stoupence moderního islámu není nutný. Korán vznikl v době, kdy šátek byl v dané oblasti světa tradicí, takže bylo „normální“, že jej ženy nosily. Dnes si ale jeho nošení nic nevyžaduje... pokud nejste fundamentalista a je pro vás výhodné udržovat vaši manželku, dceru či sestru v podřízeném postavení! A komunity se domnívají, že potřebují tento symbol jako projev své identity, ze strachu, že by se jinak staly příliš francouzskými.

Ale stát je z toho všeho šťastný! Jen si to představte – jednotlivé komunity bojují mezi sebou kvůli náboženským problémům, což je dobré pro udržování lidí v jejich odcizení... a zatím zapomenou stávkovat nebo sledovat vládní taktiku a lži.

V lednu 2003 vznikla CFCM (Conseil Français du Culte Musulman = Francouzská rada muslimského náboženství). Cílem bylo dát islámu, druhému náboženství Francie, reprezentativní sílu, právního partnera pro diskuse s vládou. Vytvořil ji ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Ale tato rada má vazby na radikálně muslimské organizace, a ne na moderní islám... Stát se rozhodl pro radikální islám!

A tak je vliv islámu ve Francii, i když roste, v zásadě stejný jako vliv všech ostatních náboženství: například v Evropské ústavní smlouvě se píše, že Vatikán zůstává privilegovaným diskusním partnerem pro evropskou moc! V minulém roce se Sarkozy pokusil vysmát ateistům a dokonce i obhájcům principu laičnosti tím, že je (nás) označil za „laïcards“, což velmi pejorativní. Je věřící (katolík) a patrně by byl rád, kdyby vláda byla zase nábožensky orientovaná. V místních čtvrtích se organizují islámská sdružení, o nichž jsem už mluvila, víkendové školy Koránu, pomáhají dětem s jejich úkoly, lákají lidi k tomu, aby byli dobrými muslimy a starají se o děti na ulici. Postupně kontrolují oblast, „duchovně“ i fyzicky. Je absolutně zvrácené, že hrají na citlivou strunu: bídu a vyloučení (ze školního systému, ze světa práce, s vyhlídkami na nestabilitu a nezaměstnanost). Když stát nyní s úsměvem „vítá“ islám, muslimové jsou šťastní a volí Sarkozyho. Dalším zvráceným důsledkem je to, že obyvatelstvo je manipulované jednotlivými stranami k vzájemné nenávisti. Někteří muslimové nenávidí „bílé Francouze“ a někteří „bílí Francouzi“ nenávidí muslimy. Jedni volí Sarkozyho (nemluvím teď o militantech a nevoličích), druzí Jean-Marie Le Pena (extrémní pravici).

Podle mě má tato série událostí tři hlavní okruhy problémů:

1. Šátek je útokem na práva žen a v tomto smyslu je zpátečnický. Jako feministky a feministé nesmíme přestat s bojem proti náboženským symbolům jako prvkům útlaku a nemůžeme přijmout nesoudržnou myšlenku „laického islámu“ („jsme muslimové, ale stoupenci laické země; nosíme šátek, ale jsme laičtí“). Navíc musíme pokračovat v boji proti patriarchátu, který je v islámu zvláště intenzivní.

2. Každý by si měl být vědom, že už sama myšlenka „laičnosti“ (laické země s laickými institucemi) je v ohrožení, a že v tom stát hraje velmi nečistou hru. Měli bychom být aktivní v prosazování „laičnosti“ v každém aspektu našich životů.

3. Měli bychom být rovněž pozorní a nepokládat všechny muslimy za fundamentalisty. Měli bychom ale vědět, že tu je vždy riziko, že se jimi stanou, právě tak jako u katolíků,
židů a dalších. Takové nebezpečí plyne z povahy náboženství. Bojujme proto proti náboženstvím, která jsou útlakem!

Na závěr bych ráda uvedla, že v minulém roce několik členů FA založilo sdružení „na obranu laiků a laiček, ateistů a nevěřících“, aby prosazovali „laičnost“ a racionální kritiku náboženství ve francouzské společnosti. Zatím mělo šest nebo sedm setkání a je celkem úspěšné. Je to málo, ale je to alespoň něco...

Dotazoval se a odpovědi přeložil Ondřej Slačálek

Emma (členka Fédération anarchiste)